Nové knihy – 14. července

Nakladatelství Dybbuk vydalo pod názvem Spící Hrůza soubor povídek tuzemského spisovatele a performera Patrika Linharta. Navzdory názvu a skutečnosti, že autor svého času uspořádal antologii světového hororu, nejedná se v tomto případě o čtení pro milovníky strašidelných příběhů. Hrůza se zde totiž píše s velkým Há, neboť jde o hrdinu Jana Hrůzu, který se mihne několika texty. Jinak se čtenářům dostává do rukou konvolut klasicky matoucích linhartovských etud, kterými tento „mistr neklidu“ pravidelně znejišťuje literární teoretiky a interprety vůbec. Ani přiložený návod na čtení a heslář pojmů tu nejsou proto, aby něco vysvětlili, ale naopak uvrhli v ještě větší, ovšemže cílený zmatek. Patrik Linhart patří k autorům teplické scény, která si na estetice divnosti, zaumnosti či alespoň svérázu zakládá. Není to však výsledek nějaké samolibosti: lehce deviovaná optika se skvěle hodí k zobrazení tamějšího, značně bizarního kraje severočeských Sudet. Nejpřesvědčivější je autor právě tam, kde se do jeho fantaskního, váchalovsky aristokratického, až artistního psaní připlete naše obyčejná, doslova špinavá současnost. Takováto srážka nadreálna s realitou je u Linharta nárazem, který zaduní. A konečně, celý tento stylizovaný literární vesmír musí brát čtenář pochopitelně s obrovskou nadsázkou a zároveň zcela vážně. Neboť, jak píše autor: „Kristus a jeho kristusky chodívaj přesně na schůzky.“

Z dalších nových knih poslední doby jmenujme např. básnickou sbírku Linhartova generační souputníka Radka Fridricha. Podivný název jeho nové knihy Krooa krooa má podle autora vyjadřovat „tísnivé krkavčí zajíknutí, které se jako svědek vznáší nad krajinou a lidskými osudy v ní“. Stejně jako Linhart je tento tvůrce totiž těsně svázán se severočeským krajem, s jeho mytologií či přímo alchymií i s česko-německou historií, která ho opřádá. A právě tento motiv dvojdomosti dominuje v přítomné sbírce, vydané nakladatelstvím Host.

Nakladatelství Druhé město nabízí taktéž poezii – novou várku hravých, fantazií sycených veršů Tomáše Přidala. Autor je znám svým zvláštním vztahem k realitě – nebere ji příliš na vědomí. Do jeho světa za zrcadlem, který vychází pod názvem Pikantní poldové, prýští nově i melancholie. Viz třeba: „Táhnu za sebou knihu na obojku jako psa, který se vzpírá. V parku na lavičce mi vyskočí na klín. Má rád, když v něm listuju. Pozor ale na paní, která jde venčit něco od George Sandové. Držte si tu potvoru! křičí na mě už z dálky. Pozdě. Z našich psů lítají písmena.“

Na konec jsem si nechal novinku z pera ruského spisovatele Vladimira Kaminera, který už řadu let žije v Německu. Kniha se jmenuje Ruské disko. Stejný název nesly i taneční večery ruské hudby, které začal autor provozovat v 90. letech v jistém berlínském skvotu. S humorem i sebeironií vypráví Kaminer ve svých povídkách o emigraci z rozpadajícího se Sovětského svazu i o problémech a osudech exulantů, kteří se snaží hledat na Západě štěstí. Knihu vydalo nakladatelství Dauphin.