Červnové vydání měsíčníku Vesmír

Čím to, že rostliny dokážou zaujmout každé místečko, které je jen trochu vhodné k životu? Posekáme-li trávník, roste hustěji. Rozřízneme-li rostlinu, můžeme z každého kousku dostat nového jedince... Díky čemu to dokáží? Co je příčinou těchto mimořádných vlastností? Na tyto otázky odpovídá Frideta Seidlová v článku nadepsaném Rostliny - obdivuhodné organismy naší planety. Prozraďme jen, že řeč je především o významu růstových vrcholů, které mají rostliny po celém těle, o hormonální regulaci růstu a vývoje rostlin a o jejich schopnosti chytře se přizpůsobit i velmi nepříznivému prostředí, ze kterého - na rozdíl od živočichů - nemohou odejít jinam.

Křivoklátské lesy |foto: Wikipedia

Podobné téma zpracovává, ovšem z velmi neobyklého úhlu pohledu, David Storch. Už v úvodu své práce Teorie ideálního lesa upozorňuje na možnost použít při studiu složitých biologických systémů postupy uplatňované ve fyzice - tedy postihnout základní rysy studované skutečnosti pomocí jednoduššího idealizovaného systému. Ve vědách o živé přírodě jako takovýto systém posloužil - zdánlivě paradoxně - tropický deštný prales. Autor vysvětluje proč - cituji: "Les je vlastně ultimátním suchozemským prostředím, které nakonec převládne na každém místě, kde nepůsobí omezující faktory, jako je zima, sucho nebo nedostatečně hluboký substrát. Je tomu tak proto, že při vývoji suchozemské vegetace vítězí rostliny, které přerostou a zastíní ty ostatní - a to dokážou nejlíp právě stromy. Jejich trik spočívá v tom, že podpůrná struktura, tedy kmen, díky němuž se dostanou výš než ostatní, je tvořena z větší části mrtvým pletivem, do jehož udržení nemusejí dále investovat energii. Naproti tomu větší byliny musejí investovat do stonku z živých buněk tolik energie, že už to nakonec "neutáhnou". Konec citace. Co z toho plyne, jak byla vytvořena obecná teorie struktury a dynamiky přirozeného lesa, jaké podivnosti vědci při svém bádání o lese zjišťují, jestli je suchozemská příroda jen poruchou ideálního lesa a proč je dobré teorii ideálního lesa mít - to vše se může čtenář dozvědět od Davida Storcha v červnovém vydání měsíčníku Vesmír.

Velkou pozornost věnuje tentokrát míněný časopis železu v nejrůznějších podobách. Stanislav Němeček se věnuje jeho slitinám s mnoha novými vlastnostmi. V článku Ocel, materiál pro jednadvacáté století popisuje, co přinesl výzkum v posledním desetiletí. Jiří Kliber zase konstatuje, že přes existenci moderních hořčíkových slitin pro letecký a raketový průmysl, nejrůznějších typů plastických hmot či kompozitních materiálů s kovovými nebo uhlíkovými vlákny, tvárných keramických materiálů či nanovláken se stále nemůžeme obejít bez oceli. V článku s výmluuvným titulkem Pořád doba železná? objasňuje, proč je ocel nadále základním materiálem naší civilizace.

Železo nepatří do šrotu - tvrdí v nejnovějším čísle Vesmíru Petr Zouhar a nabízí staré i nové poznatky o metabolismu železa. Obrací se tedy přímo k pochodům v našem těle a připomíná, že železo je nepostradatelnou součástí hemoglobinu červených krvinek, ale je důležité i pro činnost řady enzymů. Ovšem i v tomto případě platí, že všeho moc škodí. V lidském organismu proto probíhá celá řada procesů, které hospodaření se železem kontrolují. Autor popisuje jeho koloběh, udržování celotělové rovnováhy mezi skladováním a recyklací železa pomocí teprve relativně nedávno objeveného jaterního hormonu hepcidinu, líčí, co se děje, když je tohoto hormonu nedostatek, a závěrem konstatuje - cituji: "Detailnější porozumění procesům řídícím nakládání se železem by mohlo přinést i efektivnější léčebné postupy pro pacienty s některými anémiemi nebo hemochromatózami. Nevhodná míra železa zkrátka dělá zlou krev."