Vzorce štěstí – filmový dokument

Americký psycholog a badatel na poli štěstí Ed Diener, který ve filmu také dostane slovo, dokonce nabízí něco na způsob vzorce na štěstí.

Jeho teorie je: stejně jako pro každé dobré jídlo, potřebujeme i pro štěstí určité základní přísady. Do každého koláče patří mouka, cukr, vejce – samozřejmě pro různé koláče v různých množstvích – zbytek přísad je obměnný. Pro štěstí a šťastný život potřebují mít lidé v tomto životě smysluplnou úlohu, pro kterou se cítí být povolaní nebo chcete-li vyvolení a která je naplňuje.

Další součástí receptu je úzká vazba k ostatním, tedy sounáležitost. A nezapomeňme na chuť stále zkoušet něco nového a na jistou porci spirituality. To nemusí být bezpodmínečně – podle Dienera – víra v boha, ale například spojení s přírodou.

Kromě Dienera hovoří ve filmu i jiní mezinárodní vědci. Kladou si otázku, co způsobuje štěstí v našem mozku a jak se můžeme oprostit od zavedených modelů myšlení a přiblížit se tak pocitu štěstí? Informují nás nejen o nejnovějších poznatcích z této oblasti, ale i o jejich zcela soukromém vnímání tohoto fenoménu.

Rozhovory s vědci, kteří opouštějí jen zřídka teoretické úvahy, což by byla na 90minutový film o štěstí trochu nešťastná konstelace, střídají rozhovory s „nevědci“, tedy s několika „normálními občany“ – nejmladšímu je 11 a nejstaršímu 90 let. Ti nás na chvíli nechají nahlédnout do soukromí a odhalují tajemství jejich osobního štěstí.

Ernstovi je dvaašedesát, je učitelem na základní škole a vypracoval osnovy pro nový předmět s názvem „Štěstí“. Prosadil jeho zavedení a s velkým úspěchem ho vyučuje – to jej činí šťastným. Jedenáctiletému Luisovi stačí ke štěstí pár kamarádů a hra v přírodě. Nedovede si představit, že dospělí mohou mít podobné nebo dokonce stejné pocity. Philipp z Berlína je šťastný jen se svou kapelou, zatímco Martin a Margareta, kteří jsou téměř padesát let manželé, našli své nové naplnění a štěstí ve statku na horách.

Nejpůsobivější je portrét devadesátiletého Lea. Celý život pracoval v továrně a to ho nikdy nebavilo. Sedí na hrobu své ženy, která nedávno zemřela a říká: „Chybí mi, ale tak to prostě je.“ Od té doby, co je v důchodu, je šťastný. Hlavně z toho důvodu, že za něj konečně nerozhodují jiní. Cestuje do Indie, tvoří obrovské umělecké objekty, které rozestavuje do dun na holandském pobřeží. Je sice trochu smutný, to patří k životu, ale když ho vidíme na oslavách jeho 90. narozenin v kruhu dětí a vnoučat, působí na nás velmi šťastným dojmem.

Se štěstím to není tak jednoduché. Jedno je jasné a v tom jsou si zajedno všichni, kterých se režisérka Larissa Trüby ptá: štěstí přichází vždy zvenčí. Stáří a zámožnost hrají bezesporu nemalou roli. I geny mohou štěstí ovlivňovat – hlavně negativně, například v případě dědičných depresí. Přesto je mnoho lidí šťastných – navzdory genům a osudu.

Larissa Trüby studovala původně divadelní vědy, anglistiku a germanistiku, ale uprostřed studia přestoupila na fakultu dokumentárního filmu a televizní publicistiky v Mnichově. Od roku 2002 pracovala jako asistentka produkce, především pro Toma Tykwera. O něm také natočila její absolventský film. Vzorce štěstí je její režijní debut.

Glücksformeln, Německo 2010, režie Larissa Trüby. 96 minut.