Kniha o rakovině z pohledu dvojčat

To, že si jsou jednovaječná dvojčata podobná jako vejce vejci je nasnadě. To, že většina z nich cítí a jedná stejně nebo podobně a že příležitostně disponuje telepatickými schopnostmi, není nic nového. Právě tak je známo, že když dvojčata onemocní, je většinou jejich diagnóza stejná. Potud tedy nic převratně nového. Přesto je kniha frankfurtských dvojčat Renaty a Ingrid Müllerových hodna doporučení hned z několika důvodů.

„Nedvojčata“ si mohou jenom představit, jaké by to asi bylo, existovat ještě jednou ve věrné kopii. Podívat se na svého sourozence a vidět jak já sám vypadám, jak gestikuluji, jak reaguji v určitých situacích a stále znovu se ujišťovat – to jsem vlastně já. Tento fenomén je jistě mnohdy výhodou, ale má i své stinné stránky. Příkladně, když jedno z dvojčat vážně onemocní. Je jasné, že je to pouze otázkou času, kdy bude geneticky podmíněná diagnóza stanovena i u druhého.

Tak tomu bylo u Renaty a Ingrid. Obě jsou novinářky a původně chtěly napsat knihu o tom, jak jedno dvojče zemře a druhé přežije. Mezitím byly nemocné, obě přežily a obě dohlédly skoro až na dno propasti. Proto se rozhodly napsat knihu o tom, co se jim přihodilo a ne o tom, co by se jim mohlo přihodit.

Nemoc byla pro Renatu a Ingrid cizí pojem. Obě pracovaly jako novinářky, obě měly často stres, byly stále na cestách – služebně i soukromě. Byly zdravé, silné a žily naplno – Renate ve Frankfurtu, Ingrid v Mnichově. Tento zdánlivě idylický stav skončil, když začala Renatina aféra. Byl to právě milenec, který objevil uzlinu v jejím prsu. Poté následovala mammografie, biopsie a diagnoza – rakovina. Renatina první myšlenka po vyřčení diagnózy byla obava o sestru. Jak se ukázalo, v té době byla Ingrid ještě bez nálezu. Přestěhovala se do Frankfurtu a starala se o sestru během terapií a operace. V tu dobu se stalo něco zvláštního: poprvé v životě přestala fungovat jejich telepatie. Přestaly si rozumět, Renate nechápala a nechtěla akceptovat podněty a návrhy své sestry.

Když měla Renate za sebou operaci a první chemoterapii, propukla nemoc i u Ingrid. A tím se jejich vztah dostal zase do normálních kolejí. Ať to zní jakkkoli paradoxně – byl opět vyrovnaný. I když to, co lehce časově posunutě prodělaly, bylo vlastně pro obě dvojnásobným zatížením. Píší o tom.

Renate a Ingrid otevřeně mluví o šoku z diagnózy, o strachu o svou druhou polovinu i o sebe. Píší o tom, jak si při jízdě vlakem tajně přály, aby vykolejil a zbavil je nejistoty z toho, jak vše dopadne. Neméně otevřeně líčí, jak vypadaly jejich obličeje po terapii: nazývají je „kortizonovými!.

Vždy se rády smály a snažily se o to i nadále, i když to třeba bylo v situacích, kdy oběma po chemoterapii vypadaly vlasy a oběma se paruky svezly na stejnou stranu. Humor neztratily a podařilo se jim i vypořádat s nemocí. Jeden celý rok jsou již bez nálezu a přestože mají při pravidelných kontrolách vždy strach z výsledků, hledí optimisticky do budoucnosti – jsou na to dvě.

Ingrid a Renate Müller: Zwilingskrebs. Ein Schicksal, zwei Geschichten. Nakladatelství Rowohlt Hamburk, 288 stran