Nové knihy – 24. března

Nakladatelství Odeon vydalo v edici Světová knihovna román nazvaný Ani později, ani jinde. Jeho autorka, francouzská spisovatelka Delphine de Vigan, zde zachytila jeden den dvou osamělých lidí uprostřed anonymního velkoměsta. Obě dějové linie se odvíjejí paralelně a čtenář zůstává od počátku v napětí, zda se protagonisté setkají. Ovšem jak píše v doslovu Kateřina Vávrová: „Happy end je to poslední, co by autorka ve svém románu plánovala. Jejím cílem je popsat realitu, její podstatu a nemilosrdnost.“ Ovdovělá matka tří dětí je deptána v práci svým nadřízeným. Systematickému ponižování čelí uzavřením se do sebe sama. Na druhé straně stojí pohotovostní lékař, který právě ukončil dlouholetý milostný vztah a citové vakuum zahání prací. Oba se ocitají o samotě v milionovém městě. Oba dospěli: - cituji: „k bodu zranitelnosti a nerovnováhy, kde věci ztrácejí svůj smysl“. Oba necítí „žádnou perspektivu času budoucího, ani jediné sloveso, které by mohli časovat“. Bloudí labyrintem metra, které připomíná bludiště jejich duší, pitvaných autorčiným roentgenovým pohledem. Nejsou to velká dramata, co ničí jejich životy, nýbrž plíživý stereotyp, ať už pracovní či citový, který jednoho dne vyvolá zlom, kdy se běžné věci najednou stanou nesnesitelnými. Knihu do češtiny přeložila Alexandra Pflimpflová. Z dalších nových knih připomeňme např. literárně historickou edici Michala Bauera zpřístupňující dokumenty z 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů z roku 1956. Zasedání se uskutečnilo nedlouho po přelomovém sjezdu sovětských komunistů, který kritizoval kult osobnosti a vedl alespoň k částečnému uvolnění poměrů. I u nás se spisovatelé pokusili o prolomení dogmatismu. Nakolik to však byl pokus úspěšný, ukazují poprvé zpřístupněné autentické referáty a diskusní vystoupení ze spisovatelského sjezdu, zachované díky stenografickým záznamům a v dobovém tisku často cenzurované. Publikaci vydalo nakladatelství Akropolis. Nakladatelství Host přináší ve studii Naděje a iluze další pohled na komplikované vztahy českých a slovenských spisovatelů s komunistickým establishmentem – tentokrát v 60. letech. Literární historik Jan Mervart se zaměřuje na jednotlivé kauzy tehdejší kulturní politiky, jež vedly až k reformním procesům tzv. Pražského jara roku 1968. Přes všechny kompromisy ukazuje organizaci Svazu československých spisovatelů jako důležitou nátlakovou skupinu s nemalým politickým a společenským vlivem. Na konec jsem si nechal knihu o výtvarném umění. Přestože vyšla poprvé už roku 1922 a ve své době se stala biblí pařížské avantgardy, má stále co říci i dnešním čtenářům. Svazek, který uspořádal německý psychiatr Hans Prinzhorn, nese název Výtvarná tvorba duševně nemocných. Průkopnické se stalo docenění výtvorů psychiatrických pacientů coby uměleckých děl netušených kvalit, optik a významů. Knihu v překladu Barbory Hudcové vydalo nakladatelství Arbor vitae