Goncourtovu cenu za debut získal román Syn

Úspěch tohoto operního režiséra z Bretagne, který dosud nevydal žádné beletristické dílo, oznámila Goncourtova Akademie 1. února. Samozřejmě silnou stránkou jeho knihy je něco jiného než svěžest pohledu či mladický styl. Autor v ní evokuje vlastní autentické drama, které vede nemilosrdně se životem, jenž ho připravil o syna. Ptá se, jak vůbec přežít takovou ztrátu a jestli je to vůbec možné.

Literární zpověď vibruje na hranici sebelítosti, patosu, ale i sžíravé upřímnosti, s níž Rostain zaznamenává postup vlastního duševního utrpení osiřelého rodiče. Předčasně zmarněný život jeho syna ukončila v jednadvaceti letech meningitida a jemu se v tu chvíli zhroutil svět. Zajímavé je, že matka je vždy jaksi se svým žalem v ústraní, zřídkakdy se objevuje v centru pozornosti.

Na stránkách sebemrskačské knihy čteme především Rostainovi niterné zpovědi a proudy lítosti, které nelze zadržet. Zpětně rekonstruuje synův život, aby lépe pochopil, kým ve skutečnosti byl, koho měl rád. V tomto ritualizovaném lkaní jej oslavuje jako milovaného, nazývá jej svým Lvem. Ani se nesnaží skrývat hysterický pláč, jemuž podléhá dennodenně na pět, deset minut, ale i na celou hodinu.

A pak to přijde. Otec zjišťuje, že jeho Milovaný navštívil nedlouho před smrtí školního psychologa ke konzultaci. Znamená to snad, že byl nešťastný? Cítil se být mnou málo milovaný? Toužil podvědomě utéct ke smrti? Výčitky, to je pěkná sviňárna, píše se rovněž v knize. Vyrůstají ze všeho kolem vás.

A v té chvíli povstává z knihy a z této literatury ještě druhý tón, který dokáže úsečným řezavým větám vtisknout také hořký humor beznaděje. Rostain se nestydí za svoji směšnost, naopak se bouří proti osudu i smrti, kterou korunují církevní obřady a tichý zápas o každý další den. V bolesti ho na chvíli dovedou utišit pouze hudebníci jako Mozart, Bach či Schubert. Autor jinak křičí, cituje, znovu a znovu prožívá okamžiky neštěstí, které jej zcela paralyzovalo. Jedinou nadějí bylo se ze všeho vypsat.

Tou nejchytřejší a zcela intuitivní figurou zůstává to, že vypravěčem vlastního smutku učinil autor nakonec svého mrtvého syna. Jemu dává do úst slova, svědčící o bolesti zničeného otce. Jednou se totiž přistihl, že místo toho, aby napsal, co se mu zase přihodilo, přišla mu na mysl jiná věta: Přestaň blbnout, Rostande. Jako by k němu promluvil ze záhrobí mrtvý syn.

Člověk si v takové situaci připadá už navždy amputovaný, zraněný. Zároveň se už nebojí nahlížet do propasti, z jejíž hrůzy jde normálně strach.