Bájné památky v berlínském Pergamon muzeu

Čtyřicet znovuvzkříšených čedičových postav, včetně páru lvů s vyceněnými zuby či sfingy od vchodu do paláce v Tell Chaláfu. Spolu s reliéfy a fragmenty, které se nepodařilo zrestaurovat, prezentuje výstava více než 500 exponátů na ploše čtrnácti set metrů čtverečních. Perlou výstavy je velmi vzácná plastika bohyně z Aleppa, kterou ze svého Národního muzea zapůjčily syrské úřady.

Ani těm největším optimistům a snílkům se před lety nezdálo, že by se tyto gigantické skvosty z lokality v údolí řeky Chábúr podařilo nikoli vystavit, ale dát je vůbec dohromady. Současnou výstavu proto lze bez nadsázky přirovnat k senzaci století, či jak řekl nejvyšší šéf berlínských muzeí Michael Eissenhauer, přímo k zázraku. Zásluhu na expozici má nicméně dlouholetá pozemská mravenčí práce špičkových restaurátorů a dalších expertů.

Za senzační poklad lze nicméně v první řadě poděkovat německému diplomatu a archeologovi baronu Maxi von Oppenheimovi. Syn kolínského bankéře, který se narodil v roce 1860 a svůj život zasvětil umění Orientu, navštívil syrskou osadu u pahorku Tell Chaláf – což lze přeložit jako „kopec vytvořený z bývalého města“ v roce 1899. Velmi rychle zjistil, že se nachází na historické půdě. Poté, co od otce dostal 15 milionů říšských marek, stal se „impresáriem“ vykopávek. Naštěstí včas rozpoznal, že jako archeolog toho nejspíš více zničí, než nalezne, a proto ve velkém stylu najal archeology, techniky, fotografy, lékaře a stovky domorodců. Vše, co objevil a co se od roku 1911 dostalo na veřejnost, se postaralo o novinové titulky. Na začátku 20. století při svých expedicích objevil u pahorku Chalaf na severovýchodě Sýrie zbytky asi 3000 let starého aramejského sídla s pohádkovými paláci, chrámy a pohřebištěm.

Část unikátního nálezu, který mu po společných vykopávkách se Syřany byl přiznán, dopravil do Berlína a protože státní muzea neměla dostatek místa, věnoval sochám stejnojmenné Tell-Chalaf-muzeum. Zničily jej však bomby, které na budovu v ulici Franklinstrasse ve čtvrti Charlottenburg dopadly 23. listopadu 1943. Při pokusu uhasit vzniklý požár, se skvosty doslova rozpadly v tisíce drobných úlomků.

Byla to jedna z nejhorších ztrát v historii architektury. Sen archeologa se stal noční můrou podobně jako přání Thomase Edwarda Lawrence, zvaného Lawrence z Arábie. I ten se na konci své cesty ocitl před ruinami snažení, syrským beduínům chtěl přinést svobodu, ovšem mocnosti měly jiné plány. Lawrence a Oppenheim jsou symboly pro fascinaci Orientem a civilizacemi, které se v tamních údolích a v horách ukrývaly. Výstava proto mapuje nejenom záchranu soch Bohů z Tell Chaláf, ale mapuje také osudy obou významných badatelů.

„Bylo by skvělé, kdyby se úlomky podařilo posbírat a jednou dát dohromady. Byla by to ale příšerná práce, protože sochy se rozletěly na nejmenší kousky,“ napsal po zničení muzea Max Oppenheim, dva roky před svou smrtí v roce 1946. Sto let po začátku jeho vykopávek a 68 let po zkáze se mu vyplnil i tento sen. Za pomoci Oppenheimovy nadace a Německé společnosti pro výzkum se podařilo většinu z 27 000 jednotlivých kusů opět dostat tam, kam patří. K sobě a na výstavu.