Švýcarská nostalgie po domovu

Podle některých pramenů byl prvním, kdo použil pojem nostalgie či stesku po domově Švýcar Johannes Hofer. Tento učenec z kraje osmnáctého století ji nazýval švýcarskou nemocí. Nostalgií trpěli zejména švýcarští žoldáci, sloužící daleko v Itálii či ve Francii, kteří přitom nostalgicky vzpomínali na domov, symbolizovaný alpskými štíty. Jejich pánové jim museli dokonce zakazovat zpívat Kuhreihen, švýcarské písně, aby udrželi morálku v mužstvu. Za porušení tohoto zákazu následoval tvrdý trest.

Nostalgické prožívání tamní krajiny plné pasteveckých samot, alpských skalních masívů, kde vládne krutá, ale vždy nějak spravedlivá příroda, se stalo rychle námětem zejména romantické literatury. Opěvování hor najdete už v básni Der Schweizer od Achima von Arnima či dokonce v opeře Švýcarská chalupa od Adolpha Charlese Adama. Tento romantismus domova se mimochodem lišil od toho německého, jehož básníci naopak toužili po dalekých krajinách a úniku z vlastní reality. To vystihují německé pojmy touhy po dobrodružství wanderlust či po dálavách fernweh.

Silné pouto Švýcarů k vlastním horám i krajině je dodnes častým námětem domácích filmů i mnoha dokumentů. Vždyť právě této krajině vděčí za to, že jejich kantony se zachovaly mezi velmoci Německem a Francií. Dobýt krajinu plnou horalů, hodinářů a později i bankéřů nebylo nikdy snadné. Dodnes jejich hory vzbuzují řadu sentimentů i odráží uzavřenost švýcarské společnosti.

Mysticismus zdejší přírody nalezl návštěvník solothurnského festivalu v dokumentu Ubohé duše režiséra Edwina Beelera. S kamerou se vypravil za horaly, sedláky či myslivci, kteří podle svých slov zažili v horách setkání s duchy zemřelých. Mohlo jít o příbuzné, o neklidné duše mnichů v klášteře Beromunster či fantomy z Giswilu beroucí na sebe podobu vlků a dalších horských zvířat.

Je to trochu zvláštní poslouchat příběhy, které vyvolávají bázeň, stejně jako úsměv. Nicméně film svou monumentální hudbou i čarováním kamery se světlem evokuje především vztah místních lidí ke krajině, v níž jsou uloženi jejich předkové i se starými příběhy. Strmé štíty jim ještě připomínali nepatrnost člověka vůči odvěkému řádu přírody. Nehybné skály sloužily za základní orientaci tradičnímu společenství, které záviselo na tom, jaká byla zima. Jestli se urodilo na jaře či sklidilo v létě.

Tuhle víru našich předků jsme dávno ztratili. Dnes nám už pouze nostalgicky občas jihne srdce. Dojímáme se nad minulostí, kdy se věřilo, že během hodiny vlků se chvěje zem, neboť přicházejí zemřelí. Neklidné duše těch, kteří záhadně zemřeli. Jsou to už jen povídačky, které však kdysi odrážely ještě něco zcela jiného a podstatnějšího.