Pacientka doktora Freuda, výstava v Paříži

30. září v roce 1924 se Marie poprvé setkává se Sigmundem Freudem, a tímto datem je její život neoddělitelně spojen s vývojem francouzské psychoanalýzy. Princezna se stává pacientkou doktora Freuda, ale i jeho žačkou, překladatelkou a „mluvčí" ve Francii, a na počátku druhé světové války dokonce jeho zachránkyní. Doslova lze říci, že francouzské psychoanalýze vládla princezna. Kromě toho se také věnuje literatuře a po celý život pilně archivuje pohnutou rodinnou historii.

Musée des Avelines v Saint-Cloud, nedaleko Paříže, uspořádalo své rodačce a představitelce intelektuální francouzské společnosti, výstavu, která byla zahájena v polovině října a skončila v polovině prosince. Výstava se uskutečnila díky Taťjaně Fruchaudové, vnučce Marie Bonapartové, která zapůjčila cenné rodinné fotografie, korespondenci i jiné vystavené exponáty.

Expozice byla rozdělena na tři části. První část ve fotografiích, rodinné korespondenci a ostatních dokumentech přiblížila Mariino nelehké dětství; její matka Marie-Félix zemřela měsíc po porodu. Výchovy se ujal otec Roland Bonaparte se svou matkou princeznou Justine-Éleonorou, řečenou Ninou, o které Marie později hovořila jako o „opravdu falické ženě", ženě, která po celý život uplatňovala svoji moc skrze svého syna. Marie otce velmi milovala, ale mezi ním a babičkou nebylo pro ni místo. V této části výstavy obdivovali návštěvníci fotografie jejího rodného domu v Saint-Cloud, neboť původní stavba padla za své při demolici v roce 1975, jeho existenci připomíná už jen rozlehlý park pojmenovaný po své bývalé majitelce. Výstava také představila další z rodinných sídel, palác v Paříži na avenue d´Iéna 10, kde Marie později žila, ale i letní sídlo Lys de mer u Saint-Tropez.

Další část výstavy se zaměřila na vzájemné vztahy a princeznino soukromí. Rodinný život Bonapartových byl poznamenán napoleonským mýtem a tragickou událostí z roku 1870, kdy Pierre Bonaparte ve vzteku zabil novináře Viktora Noira, který ho přišel požádat, aby se omluvil za článek proti Henrimu Rochefortovi, republikánovi, zakladateli časopisu Marseillaisa. Vědomí této události, dědeček-vrah, provázelo Marii po celý život. Během své analýzy s Freudem se k ní neustále vracela. Už jako sedmiletá si Marie začala psát do černých sešitů nazvaných Hlouposti. Ty sešity, které později vyšly knižně jako Pět sešitů, na výstavě samozřejmě nechyběly, jsou dokonalou a zároveň smutnou zprávou o jejím dětství, vyplývá z nich, že Rolanda více než dcera zajímali jeho geografické a antropologické výzkumy a jeho matka byla opravdový rodinný tyran. A je to právě otec, kdo Marii vybere jejího budoucího manžela; k prvnímu setkání s princem Georgesem, o třináct let starším mužem, došlo v Paříži v hotelu Bristol na place Vendôme. Zásnuby, které se slavily ještě téhož roku, byly v dobových fotografiích bohatě zastoupeny na výstavě, stejně jako snímky z pompézního církevního obřadu v Aténách. Ve své době byli nevěsta a ženich považováni za nejvznešenější a nejkrásnější pár na světě. Z manželství se narodily dvě děti, v roce 1908 syn Pierre, princ řecký, a o dva roky později dcera Evženie, princezna řecká. V roce 1939 si Marie zapsala krátkou úvahu o svém manželství do sešitu s názvem Starý přítel: Byli jsme odlišné rasy. Nikoliv barvou pleti nebo vlasů, ale ozvěnou ducha a srdce…

Poslední část výstavy zahrnuje Mariinu tvorbu literární i jiné významné aktivity a činnosti. Princezna byla mimořádně vzdělaná, je autorkou mnoha děl, za všechny jmenuji alespoň Ženskou sexualitu, ve které považuje morálku za jednu z překážek erotického prožitku. Ve své době však tato kniha byla nepochybně krokem k ženské emancipaci. Věnovala se i dětské literatuře, nejznámější je dojemný příběh její fenky Topsy, který vyšel pod stejnojmenným názvem. Marie, zřejmě poznamenána zločinem svého dědečka, celoživotně bojovala proti trestu smrti, je autorkou knihy Chybné kroky justice, kde se zabývá procesem proti Dreyfusovi, antisemitismem, ale i odsouzením a popravou Sacca a Vanzettiho v roce 1927. Dvacátá léta byla pro princeznu těžkým obdobím, zdraví prince Rolanda se zhoršuje. Marie se děsí pomyšlení, že by ji mohl opustit, že by mohl zemřít. V té době píše Monolog o životě a smrti, četba z toho díla doprovázela výstavu v přednesu herečky Anne Bérélowitch.

Marie Bonapartová zemřela na leukémii v roce 1962. Byla pochována bez církevního obřadu na ostrově Tatoď, vedle svého manžela, jak si to ve své závěti přála.