Rodinný festival ve Wissembourgu

Festival představuje regionální přehlídku současné animace a letos byl zařazen i český program. Na místě pobýval i náš spolupracovník Michal Procházka.

Problémem české kultury zůstává financování – a to nejen s ohledem na to, že nejsou peníze. Domácí festivaly či nějaké to umění se dotuje především ze státní kasy, naopak regionální příspěvky jsou nepatrné, komerční sponzoring prakticky nefunguje, pokud nemáte nějaké ty známé v marketingu. Příklad filmových festivalů ukazuje, jaká z toho někdy vzniká schizofrenie. Lidé z regionů či lokální iniciativy prakticky nedosáhnou na důstojné finanční podpory, které se rozdělují zavedeným přehlídkám, často takzvaným lidem z centra. Ti přijedou, uspořádají festival a zase odjedou.

Příkladem naopak regionální emancipace kulturního života je setkání animovaného filmu RICA, které se koná ob rok ve francouzském Wissembourgu. Alsaskou listopadovou přehlídku si dělají místní v čele s Edmondem Grandgeorgem, jinak také letitým vedoucím místního filmového klubu. Sousedé si pomáhají navzájem, takže někdo poskytne auto, jiný pomáhá zamluvit klubovnu, další se stará o hosty. Každý přispěje podle svých sil a možností, aby se v alsaském městečku mohlo promítat. Pozvaní animátoři vedou s místními dětmi několikadenní dílny animace. Mimochodem na letošním osmém ročníku se představily i naše současné animáky, které propaguje festival AniFest v rámci projektu Nové vlny české animace.

S penězi, plynoucími z regionu a departmentu si RICA může dovolit pozvat na dvacet hostů z nejrůznějšího zahraničí. Letos se tak prezentoval program kanadského animátora Clauda Clautiera, představilo ruské studio Pilot či třeba celovečerní film Duha chorvatského tvůrce Joško Marušiče. Ale že je festival štědrý, vozí své hosty po místních kulinářských specialitách. V Alsasku je to vzhledem k těžké kuchyni či výbornému tramínu dost náročným dobrodružstvím.

Když poté Edmond Grandgeorge promlouvá před plným sálem v kině, skoro se neubráníte dojetí z toho, jak vážně i poctivě berou místní kulturu. Jak se radují z toho, že si mohou uspořádat vlastní festival. Divákovi tady neujde jeden podstatný rozdíl mezi světy, které byly ještě před dvaceti lety rozdělené neprostupnou zdí. Očaruje vás nevinnost toho provinčního, ale stále ještě zachovaného světa jednoho malebného městečka. Lidé tu stále jaksi přirozeně věří, že věci mají cenu. Naopak u nás se někdy zdá, že jsme historií, minulostí či současností až příliš otrlí a někdy i malověrní.