Dokument Sedíme na jihu, německo-turecké souvislosti

Totiž zaměstnancům německo-tureckého callcentra v Istanbulu. To je také titul nového dokumentárního filmu režisérky Martiny Priessnerové. Filmu, který ukazuje život německých Turků, kteří se zde octli často nedobrovolně a touží po návratu „domů“. Pro mnohé, kteří se v Německu narodili anebo do něj odešli v útlém dětském věku, je návrat do Turecka, rodné země jejich rodičů, nedobrovolným exilem.

Příběhy čtyř mužů a žen – rozdílnější snad ani nemohou být. Společné mají pouze to, že v Německu vyrostli, cítí se být Němci, myslí a sní německy. Avšak každý z nich měl jiný důvod Německo opustit. Někteří odjeli dobrovolně s německým pasem v kapse, jiní byli odsunuti a některé poslala „zpátky“ jejich vlastní rodina. Často byla rozhodujícím důvodem k návratu finanční nouze a ztráta zaměstnání nebo perspektivy v něm. Film portrétuje a doprovází protagonisty v delším časovém úseku a ukazuje vývoj a změny v jejich životě.

Režisérku Martinu Priessnerovou inspirovala k natočení filmu její turecká kamarádka. Již léta pendlovala mezi Berlínem a Istanbulem, a když jednoho dne dostala nabídku z tamějšího callcentra, rozhodla se velmi rychle. Sbalila kufry a přestěhovala se do země svých rodičů. Jejím prostřednictvím Priessner pronikla do epicentra této pomíjené problematiky. „Tragika těchto osudů byla pro mě zcela nová,“ říká režisérka. „Samozřejmě jsem věděla, že všude v Turecku – a zvláště v Istanbulu – stačí udělat pár kroků a už narazíme na nějaké spojení s Německem. Ale až v rozhovorech s lidmi, kteří byli a jsou s Německem ve spojení, jsem pochopila, že tato problematika má zcela jiný rozměr.“

Obrovská neosobní místnost callcentra, světla zářivek, desítky zaměstnanců se sluchátky na uších a obrazovkami před očima. Do mikrofonků mluví hlasy spisovnou němčinou, ale i němčinou s různými místními zabarveními – bavorským, badenským, frankfurtským. Na stěnách visí nástěnky s různými informacemi a pokyny – vše německy. O to křiklavější a extrémnější je rozdíl mezi pracovištěm a ulicí – venku nás přepadne barevnost a turecká zvuková kulisa.

Co to znamená žít někde proti své vůli, i když to „někde“ má být naše vlast nebo vlast našich rodičů? Není bezcitné a anachronistické svazovat s tímto místem lidi, kteří většinu svého dosavadního života strávili v jiné zemi, jejíž jazyk je vlastně jejich mateřským? A není absurdní, že tito lidé nedostanou ani krátkodobé vízum, aby mohli navštívit rodinu?

A jak se k tomu staví německá společnost? Ta společnost, která neustále hovoří o chybné a nedostatečné integraci „našich tureckých spoluobčanů“? Integrované odsunuje a neintegrované se pokouší integrovat pomocí nákladných programů.

„Sedíme na jihu“ je citlivým a fundovaným dokumentem a důstojným příspěvkem do nynější celoněmecké vášnivé integrační debaty.