Premiéra hry Spací vady v pražském Divadle Na zábradlí

Tentokrát se Radka Denemarková sama pustila do původní hry, ovšem jak předesílá divadelní publicistka Jana Soprová, k literatuře má novinka blíže nežli k dramatickému tvaru.

Spací vady s podtitulem Dvacet pět mrknutí oka, se odehrávají v jediném prostředí, které mnohým divákům připomene existenciální Sartrovu hru S vyloučením veřejnosti.Její hrdinky – básnířka Sylvia Plathová a Virginia Woolfová se ocitají v jakémsi meziprostoru, odkud vede cesta k věčnému odpočinku. Mají jedno společné – nedokázaly žít ve světě, do kterého byly ve své době hozeny, a spáchaly sebevraždu. Nyní čekají na to, až někdo zavolá jejich jméno, aby se mohly odebrat do věčnosti. Druhá možnost je prozradit hříchy té druhé, odsoudit ji do „pekla" a získat tak možnost konečného osvobození. Čas čekání si krátí přehráváním scén ze svých životů a přípravou pokrmů z listů vlastních knih.

Oživení přinese až příchod další protagonistky – Ivany, madam T., současné ženy, podnikatelky a modelky, která se zabila na motorce se svým mladým milencem, pravděpodobně nikoli nešťastnou náhodou. Zatímco pro dvě předešlé byl odchod ze života únikem z nesnesitelné skutečnosti, pro ní je – jak se zdá – vyvrcholením kariéry. Ani zde, v rudé komnatě, které vévodí symbol smrti,¨se nevzdává svých ambicí. Je stále stejně činorodá a paradoxně velmi „živá".

Denemarková se ve svém textu zamýšlí nad paradoxy lidského života, rozdílným způsobem myšlení a vnímání žen různých epoch (konec 19. století, počátek 20. století a 21. století). V režii Slobodanky Radun, filmařky, pro kterou jsou Spací vady scénickým debutem, se na scéně objevují Magdalena Sidonová jako Sylvie, Marie Spurná v roli Virginie a Jana Hubinská jako Ivana. Všechny své hrdinky pojímají s pochopením a smyslem pro detail, nicméně text jim situaci nijak neusnadňuje. Básnický jazyk, citáty, způsob mluvy, pozvolný rytmus jednotlivých scén (podpořený navíc hudbou Michala Novinského), z kterých si divák skládá portréty oněch žen, to vše jako by se hodilo spíše pro scénické čtení nežli pro regulérní inscenaci Ačkoliv každá z hrdinek je svým způsobem model určitého typu ženství, všechny jsou až příliš výlučné, a v základních rysech nepochopitelné (či neuchopitelné).

Divák tedy zůstává v nejistotě. Je současná hrdinka se smyslem pro budování vlastní image, s promyšlenými životními podvody (přizná například, že hromadu knih, která vyšla pod jejím jménem, vůbec nenapsala), lepší nebo horší než ty předchozí, které svá pozemská trápení prožívaly opravdově, bolestně? O čem vlastně tato hra vypovídá? O nemožnosti uniknout ze začarovaného kruhu? Citát ze hry, uvedený v programu: „Tady jste sama za sebe. Svobodná. Zbytek světa už vás nehodnotí," divákovi v orientaci v příběhu také příliš nepomůže. Jak vidíme, ani zde, ve chvíli, kdy už vlastně o nic nejde, není ani jedna z nich schopna osvobodit se od svých pozemských zvyklostí, způsobu myšlení, podvědomé či vědomé manipulace s ostatními.

Možná tato intelektuální hříčka diváka přiměje k tomu, aby si vypůjčil v knihovně některou z knih, hrdinek, jež inspirovaly příběh s vírou, že v nich nalezne odpovědi. Ale patrně i tak nalezne spíše nové otázky.