Z Kanady: MFF Toronto - Rodiče v králičí noře

Více o tom náš spolupracovník Michal Procházka.

V době ekonomické krize sahá Americká kinematografie k obvyklým receptům. Představují je krvavé thrillery se žánrovými či náctiletými hrdiny, anebo rodinná melodramata, která vycházejí z kvalitních přepisů knižních bestsellerů či her z Broadwaye. Králičí nora neboli Rabbit Hole je tím druhým případem. Evokuje mezní, pro mnohé z nás nepředstavitelnou tragédii, která nás však - morbidně řečeno - fascinuje a také dojímá. Sledujeme osudy rodičů z amerického předměstí Beccy a Howieho Corbettových, kteří jsou nuceni se vyrovnávat s tragickou smrtí svého syna. Srazilo jej auto, když běžel za jejich domácím psem. Řekli bychom, že výsledný film Johna Camerona Mitchella stojí na výborném výkonu Nicole Kidmanové. Podobně jako v Hodinách máte pocit, jako by se dovedla před kamerou měnit. Sotva ji poznáváme. Přitom se australská hvězda vyvaruje hysterických záchvatů i rétorických grimas. Kidmanová evokuje vrtkavé změny nálad, návaly popudlivosti i ironické posměšky mnohem subtilněji, jak se zraněná matka naopak uzavírá do vlastní bolesti. Svou křivdu v sobě chrání, pěstuje, nechává se jí vnitřně stravovat. Nikomu nic neodpustí, ačkoliv navenek zachovává statečnou tvář. A přesto z ní jde pocit neuvěřitelného vnitřního napětí. Jen málo by stačilo, aby se celá vratká síla zbortila jako domeček z karet. Ne náhodou tu Kidmanová hraje trochu jako Maryl Streepová, jen ve skutečnosti ještě lépe, méně sentimentálně a plačtivě.

John Cameron Mitchell |foto: nymag.com

Její herecký partner Aaron Eckhart v uvozovkách pouze statuje jako hodný americký chlap ze sousedství, který se najednou ocitl v citovém zmatku. Vůbec sám sebe nepoznává. Nechápe, co se kolem něj děje. Marně by chtěl i nadále žít cílevědomě a v uvozovkách logicky.

Rabbit Hole - plakát |foto: theplaylist.blogspot.com

Ke konci jinak konzervativního, psychologického filmu si člověk už nedovede položit žádnou provokativní otázku, jen po špičkách vyjde z kina. Dovede však člověk opravdu věrohodně zahrát situaci tak nelidského utrpení? Není taková hororová exhibice nešťastných rodičů vždy jaksi falešná nápodoba či spíše psychoterapeutická lekce pro svárlivé rodiče? Má herectví hranice nanejvýš ve fantazii toho kterého herce?

Paradox skutečnosti v uměleckém díle zajímavě vystihl už Tom Stoppard ve svém dramatu Rosencranz a Guildenstern. Potulný herec tu vypráví o tom, jak jednou najal odsouzence, aby na jevišti inscenoval skutečnou popravu. Doufal v silný účinek na diváky, když před nimi někoho oběsí. Jenže ti se cítili podvedení a zklamaní. Očekávali emoce, drama, ale viděli jen chudáka, jak třepe nohama a rychlý konec. Ve skutečnosti umělec musí interpretovat realitu, aby mohl mluvit pravdivě i o nás ostatních. Potřebuje klíč k tomu, aby vystihnul něco z lidského dramatu. A aby předběhl svou dobu, vyplatí se vždy být trochu skeptický k tomu, jak to všechno dopadne.

záběr z filmu Rabbit Hole (Králičí nora) |foto: theplaylist.blogspot.com