Zaprášené jeviště z Větrných mlýnů
Ve středu večer v Divadle Na zábradlí nakladatelství Větrné mlýny představilo tři obsahem i grafickým zpracováním pozoruhodné svazky: Všecko napsané Jana Antonína Pitínského, Hry Lenky Lagronové a Zaprášené jeviště Petra Krále a Prokopa Voskovce.
Právě posledně jmenovaná kniha je prvním knižním uvedením "osobní adaptace" Labichovy frašky Nemám času nazvané Nemám času nebo Počítání básníků, která vychází ze situace, která je sama o sobě absurdní - ze sčítání lidu. Ve svazku jsou obsaženy dokonce dvě verze této adaptace z roku 1961, a to nesmírně divadelně a jazykově vynalézavé. Proč jsou dvě a jakou mají souvislost s Labichovou předlohou, na to se Ivana Myšková ptala jednoho z tehdy dvacetiletých tvůrců a dnes především básníka Petra Krále.
Nejposlouchanější
-
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Povídky Anny Bolavé, Stanislava Berana, Jana Štiftera a dalších autorů z jihu Čech
-
Balla: Velká láska. Opravdový milostný román, nebo nesmlouvavý a ironický pohled na současný svět?
-
Friedrich Dürrenmatt: Listopadový podvečer. O setkání slavného spisovatele a vnímavého čtenáře
