Z Itálie: MFF Benátky - zvláštní nostalgie z let šedesátých

Po světě se rozmáhá zvláštní nostalgie. Hned v několika filmech programu 67. ročníku Benátského festivalu, probíhajícího v těchto dnech na Lidu, se vracíme do 60. let a k tehdejším iluzím protestů. Ty změnily tvář tehdejší společnosti i zavřely oponu nad starým světem nezpochybnitelné autority, řádu a měšťáckého nacionalismu, aniž by však nastalo to, co jejich tvůrci plánovali. Provést politickou revoluci.

Benátský Zlatý lev má stále ve filmovém světě váhu |foto: Press kit

Poslední romantický státní převrat proběhl před dávnými lety, jeho rétorika skončila na smetišti dějin. Dokonce už dávno nevěříme na politiku, že by dovedla něco podstatného změnit. Řečeno s holandským spisovatelem Ceesem Nooteboomem, je pro lidi soutěživého ducha, kterým měkne mozek, kterým nestačí ani hodně peněz. A přece se nám 60. léta stále vrací na mysl, jako by se tehdy stalo něco podstatného. Nedovedeme se jich zbavit, jakkoliv se jim posmíváme, vystavujeme je kritice a všechno kolem nich bagatelizujeme.

Film Norské dřevo z benátské soutěže představuje adaptaci slavného bestselleru Haruki Murakamiho, již natočil vietnamský režisér Anh Hung Tran. Mimochodem známý z Vůně zelené papáje. Bolestný patos melancholického smutku dvou teenagerů, trápících se láskou, kterou jim vzala předčasně smrt, je tak trochu volně, nevolně zasazen do japonského osmašedesátého. Země vycházejícího slunce byla tehdy traumatizovaná dědictvím válečného militarismu i americkou okupací, jenže pokus vyvolat levicovou revoluci skončil neslavně. Japonští studenti se akorát poprali s policií a společností svých otců, vyzbrojeni ocelovými tyčemi v ruce a dělnickými helmami. Nedovedu si představit, že by bylo něco vážnějšího než řecká tragédii, odpovídá tu řečtinář studentům, kteří požadují svolení, aby mohli opustit třídu, když se venku demonstruje.

z filmu Norwegian Wood |foto: labiennale.org

O zemi a jejím životě po konci ideálů 60. let vypráví také chilský film Post Mortem Pablo Larraína, umístěný do prostředí revoluční rodiny a pitevny. Jedna z krásných scén minimalisticky vyprávěného snímku zachycuje doktory, sedící o přestávce nad mrtvolou, kteří spontánně provolávají revoluční hesla a solidaritu s tehdy napadeným Vietnamem. Ale i do jejich pitevny zasáhne historie. Po Pinochetově puči z 11. září roku 1973 se na jejich stole ocitne mrtvola zavražděného levicového předsedy vlády Salvatore Allendeho. Tehdy pochopí, že je konec, že se dějiny manifestují prostřednictvím smrdutých těl.

chilský režisér Pablo Larraín |foto: labiennale.org

Co nás fascinuje na 60. letech jsou spíše románové příběhy skutečných i ambivalentních postav, které věřily, že ještě něco mohou změnit. Dnes už nic takového nemáme, třebaže před námi stojí ta nejzásadnější otázka. Jak a na jak dlouho zajistit přežití planety ohrožované ekologickou i nukleární katastrofou. V zrcadle tohoto dilematu dávno skončila veškerá postmoderna. Nyní hledáme, co nám pomůže najít novou odpověď, která vrátí našim činům důležitost.