Z Itálie: Benátský filmový festival začíná 1. září

Zůstává nejstarším filmovým festivalem na světě, ačkoliv svět filmu na nostalgii a uctivost dvakrát netrpí. Benátská soutěžní přehlídka, která se koná tradičně na začátku září, dnes bojuje o místo na slunci. Cannes je prestižní akcí, Berlinale se profiluje politicky či obrazoborecky, Rotterdam objevuje nové talenty a odvážné filmové směry. Naproti tomu Benátkám zůstala spíše sláva dávných snů o velké magii filmu a turistického letoviska. Více o tom náš spolupracovník Michal Procházka.

Zvrat v historii největších filmových festivalů způsobil revoluční rok osmašedesátý. V době pařížského Máje byl předčasně uzavřen právě canneský festival, kde se francouzští filmaři připojili ke stávkujícím studentům. V soutěži, která se nikdy nedočkala výsledků, jsme měli dokonce tři české snímky. První skutečně studiový film v tamní soutěži - Joanna Michaela Sarneho, vlastním jménem Schauera (mimochodem syna sudetského Němce z Teplic) byl vypískán. Godard s Géraldine Chaplinovou se pověsili na plátno, aby strhli v uvozovkách ten buržoazní nástroj k zotročení mas. Podobně se jal protestovat levicový svaz italských režisérů, který plánoval ukončit i srpnové Benátky, jak to jen půjde rychle. Itálie trpěla poválečnými traumaty, řada lidí viděla v komerční kinematografie mačistických hrdinů a načesaných krásek ozvuky fašismu.

Cannes v roce 1968 |foto: filminfocus.com

S pomocí francouzských novinářů se ve festivalových sálech Lida rozmohla okupační stávka, která v sobě nesla řadu paradoxů. Marxističtí intelektuálové stáli proti socialistickému řediteli přehlídky Chiarinim, který na rebely zavolal policii. Mimochodem filmy nechal pro jistotu zamknout na požární stanici.

Jenže ve stejné době, kdy teoretika neorealismu Césareho Zavattiniho zatýkala policie, v Praze stály ruské tanky. Doba se od května změnila. Benátská revoluce už nebyla skutečnou, neboť ji nebrali vážně ani místní provozovatelé gondol a lodiček vaporetto. Šlo spíše o karneval končících iluzí 60. let.

Canneská přehlídka přišla hned o rok později s novou sekcí Quinzaine des realisateurs, která měla docenit estetický přístup k filmu a napříště zabránit politizaci festivalu. Naproti tomu italské prostředí zůstalo stejně jako samotný benátský festival na deset let rozhádané, ochromené vnitřními spory a nevyřešenými účty. Chiarini odstoupil, ale Benátky přišly o mezinárodní soutěž. Předtím vládly filmovému světu, nyní svou pozici přenechali Francouzům. Na Lidu už to nikdy nebylo jako předtím.

67. ročník festivalu samozřejmě stálá láká režiséry i dobré filmy. Jen celý byznys se přesunul jinam, například na festival v Torontu, konajícím se hned po skončení Benátek. Italové s německým ředitelem festivalu Marco Mullerem tak trochu přemlouvají světové celebrity a hledají vzácné filmové úlovky, které zůstaly nepovšimnuty například v Cannes. Předsedou poroty bude letos Quentin Tarantino, diváci se mohou těšit na nový film Sophie Copollové nazvaný Někde. Zahajovacím bude Černá labuť Darrena Arranofského s Vincetem Casselem v hlavní roli. Své nové snímky ale představí taky německý běžec o život Tom Tykwer či filmový mluvčí maghrebských imigrantů ve Francii Abdellatif Kechiche.

ředitel benátského filmového festivalu Marco Müller |foto: flickr.com

Jedním z letošních témat bude i trochu lehčí žánr - italské komedie ze 60. a 70. let, při nichž se bude vzpomínat i na slavného herce Vittoria Gassmana,. Pamětníci si jej budou pamatovat z filmů především Maria Bologniniho a Dina Risiho. Hrál však také ve Ferreriho Audienci, kafkovském příběhu z Vatikánu, kde zoufalec čeká marně na přijetí u papeže. I díky tomuto zesnulému herci se může ve starobylých Benátkách zase vzpomínat na staré dobré časy a zašlou slávu kinematografie, která se i v komediích brala vážně.