Z Německa: Celuloid, výstava ukazuje filmy vzniklé bez pomoci kamery
Celuloid - výstava ve frankfurtské galerii Schirn ukazuje filmy, vzniklé bez pomoci kamery. Jak je to možné? Na to hledala odpověď naše spolupracovnice v Německu Eva Novak.
Jistě ještě žijí pamětníci celuloidových filmů, které předcházely dnešním, digitálním. I laici ví, že byly silně hořlavé. Ale že celuloid byl - jako ostatně nepřeberné množství dalších užitečných vynálezů - objeven vlastně omylem, ví zřejmě málo posluchačů. John Wesley Hyatt vlastně hledal náhradu materálu na kulečníkové koule, vyráběné z drahé slonoviny. Výsledkem byl celuloid. V jeho tenké, filmové podobě byl patentován až o sto let později, v 80tých letech 19. století, firmou Kodak.
Celuloidové filmy musely být nejprve osvětleny prostředníctvím objektivu kamery, potom vyvolány, ustáleny, sestříhány, ozvučeny a nakonec promítány. Jak by ale takový film vypadal, kdybychom všechny tyto procesy prostě vynechali? To napadlo první umělce ve 30. letech minulého století a začali s filmy experimentovat. Toto neobvyklé nakládání s citlivým materiálem se v průběhu dalších let rozšiřovalo o nové a nové impulzy a techniky. Do filmů lze vyškrabovat libovolné motivy pomocí ostrých nástrojů, lze je pomalovávat barvami, nebo je zavřít do ledničky, zakopat pod zem, vystavit světlu.. Jako další možnost se nabízí polepovat jednotlivá filmová okénka miiaturními kousky rostlin, nebo například jepičími křídly.. To vše a ještě vice bylo realizováno. Tyto filmy není možno vidět v kinech, ale pouze v galeriích.
Frankfurtská galerie Schirn propaguje tuto ojedinělou výstavu na plakátech originálním způsobem: ‚Celuloid. 160 000 obrazů.' Návštěvníkům jsou prezentovány krátké filmy od 21 renomovaných umělců, vytvořené v časovém rozpětí mezi rokem 1935 a současností. Celková délka filmů je 90 minut. V oddělených místnostech, potažených černým plátnem a vylepených polystyrénovými foliemi kvůli zvukové izolaci, zatáhneme za sebou těžký sametový závěs a můžeme se nerušeně věnovat prohlížení tohoto ojedinělého druhu umění.
Každý z filmů je svým způsobem fascinující a hodný obdivu. Vidíme body a přímky v synchronním tanci s hudbou. Obdivujeme rostlinné preparáty všech barev a druhů a pozastavujeme se nad trpělivostí umělců - nesmíme zapomenout, že do jedné minuty se vejde 24 obrázků..
Tak třeba Stan Brakhage - legendární americký umělec, který se téměř 50 let intenzivně věnoval tomuto druhu umění a vytvořil do své smrti v roce 2003 téměř čtyři stovky experimentálních filmů nejrůznějších druhů. Jeho nejznámější film 'Jepičí tanec' nás uvádí v úžas nad půvabnými pohyby jepičích křídel, kombinovanými s rostlinými motivy, vše do rytmu hudby.
V kontextu k dnešnímu, přetechnizovanému a předigitalizovanému světu a umění se organizátorům výstavy podařilo znovuobjevení tohoto starého, osvědčeného materálu, jehož smyslové a hmatové hodnoty nelze nahradit elektronickými obrázky.
Zelluiod. Film ohne Kamera. Schirn Kunsthalle, do 29. srpna 2010
Nejposlouchanější
-
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Povídky Anny Bolavé, Stanislava Berana, Jana Štiftera a dalších autorů z jihu Čech
-
Balla: Velká láska. Opravdový milostný román, nebo nesmlouvavý a ironický pohled na současný svět?
-
Friedrich Dürrenmatt: Listopadový podvečer. O setkání slavného spisovatele a vnímavého čtenáře
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.