Hello,Dolly - recenze Jany Soprové

Muzikál Hello, Dolly! každý asi většinou spojí s Barbrou Streisandovou. Ale film je film, a jevištní realizace je přece jen něco jiného. Pro interpretky hlavní role je stále výzvou. I u nás se už za léta v roli Dolly vystřídalo úctyhodné množství zpěvaček a zpívajících hereček, a mnohé z nich se právě touto rolí zapsaly do análů českého muzikálového divadla.

Troufám si říci, že se do nich zapíše i letošní inscenace Studia Dva. I když patří k těm skromnějším, diváci si přijdou na své, i pokud jde o nezbytné muzikálové pozlátko. Inscenace je udělaná vtipně a působivě. A poučeně směřuje přesně k těm tvarům muzikálového divadla, které se dnes prosazuje z úsporných důvodů i na scénách Londýna a New Yorku (alespoň podle mých osobních zážitků z posledních let).

Ondřej Sokol, byť na poli muzikálu debutuje, prokázal nejen svůj obrovský cit pro práci s herci, ale dokázal začlenil do inscenace mnohé překvapivé momenty, které ji ozvláštňují a dělají ji zábavnější než bychom čekali. Vše začíná už od obsazení. Kromě hostujících legendárních zpěvaček - Nadi Urbánkové a Yvonne Přenosilové v menší, ale výrazné roli Ernestiny Zámožné - figurují v obsazení výhradně zpívající herci. Tím je dáno, že nejde jen o zpěv samotný (ten nastudovali herci mj. s Eduardem Klezlou a dirigentem Kryštofem Markem), ale především o lehkost a přirozenost jevištních akcí, pro které je nezbytná činoherní průprava. Navíc si díky tomu režisér mohl dovolit začlenit nejrůznější legrácky (např. vtipné pantomimy odehrávající se za sklem, nebo doslova hračičkářské vyhrávání si s banálními situacemi jako je chůze po velkoměstě).

Ondřej Sokol|foto: Činoherní klub

Vše se odehrává na scéně Adama Pitry a Renáty Weidlichové, kterou inspiroval obraz Edwarda Hoppera Night Hawks. Podařilo se tak vytvořit iluzi New Yorku, kde se ve stínu mrakodrapů choulí nenápadné hospůdky a místa atraktivní spíše svou atmosférou nežli velkolepostí. Scéna je soustavou variabilních stěn, které jsou průhledné, takže můžeme sledovat i to, co se děje za nimi, a dovoluje tak bleskurychlé proměny scény. Nemotají se tu žádní lidé navíc, vše obstarávají sami herci (především početně skromná, ale výkonná company). Přímo nad scénou je usazen sedmičlenný orchestr, řízený z druhé strany scény dirigentem Kryštofem Markem. Některé písně mají intimní atmosféru, doplněnou pouze klavírním doprovodem.

Příběh oživuje bezpočet nápadů, které sice vynášejí do popředí postavu Dolly, ale zároveň neokázale upozorňují na důležitost kolektivní souhry - např. jízda drožkou vytvořenou z lidských těl, velkolepý tanec číšníků s blyštivými tácy v restauraci Harmony Garden, netradiční „schodišťová" scéna Dolly při jejím triumfálním návratu, proměna figurín v kloboučnictví ze statických modelů v tančící partnerky atd.

Režisér Ondřej Sokol dokázal celý tým vybudit ke skutečně působivým výkonům. Ivana Chýlková vévodí scéně svým zjevem (a výškou podpořenou ještě vysokými podpatky), příjemně laděným hlasem i perfektní kreací někdy milé, chvílemi ale až nesnesitelné všeumělky, která vždy najde správnou vizitku k prezentaci svých dovedností. Ale ani ostatní se nenechají zahanbit. Ať už jde o milionáře Vandergeldera, do jehož prezentace dokážou oba pánové - Josef Carda a Jaromír Dulava - vložit správnou dávku mužské naštvanosti, zastydlého „staromládenectví", ale i smutku i téměř chlapeckých rozpaků. V pozadí ovšem nezůstává ani příběh těch mladších. V komické nadsázce trochu připomínají Světáky, když si hrají trochu neobratně, a občas až dojemně na velký svět. Irena Molloyová v alternaci Simony Babčákové a Moniky A. Fingerové i její důvěrnice Minnie Bereniky Kohoutové dokážou správně vybalancovat polohu mezi dobře vychovanými dámami a dychtivými holkami, které očekávající od života víc než jim dosud dokázal nabídnout. Jejich setkání se dvěma vyjukanými kluky z maloměsta, kteří prožívají své dobrodružství naplno (roli Barnabáše hraje Jan Meduna, v Korneliovi se střídají Michal Slaný a Kryštof Hádek), je pak opravdu událostí. Není v nich sošnost a exhibiconismus sólových zpěváků, jsou to herci se smyslem pro kolektivní práci na jevišti i pro to, udělat své hrdiny i sexy. A zároveň prodat jednotlivé drobné fórky. Nikdo z nich nepůsobí jako směšná figurka, jsou to živí lidé s obyčejnými slabostmi, radostmi i trochou smutku. V drobné roli číšníka Rudolfa se blýskne vypracovanou miniaturou i Mojmír Maděrič. Obě dámy - Naďa Urbánková a Yvonne Přenosilová - si svou roli zjevně užívají. Urbánková připomene s trochou ironie, ale i dojetí svůj někdejší hit Blonďák s červenou bugatkou, Přenosilová si dovolí být více komediální a neváhá rozjet na scéně šílený tanec huči-kuči.

Hello, Dolly|foto:Press kit

Inscenace udržuje správnou rovnováhu mezi milou starosvětskostí a poučenou modernou. Je to zkrátka příjemná podívaná, která si nehraje na velké umění, ale dokáže divákům přinést pohlazení po duši.