Zastávka na znamení

Strašnické divadlo je tak trochu na okraji (města) i na okraji (zájmu). Nicméně projekty, které tu vznikají, stojí přinejmenším za upozornění. Jsou to totiž často české premiéry nebo hry nepříliš frekventované. Tou zatím poslední premiérou je autorská hra Zastávka na znamení, která je společným dílem režisérky Evy Bergerové a herce a režiséra Vojtěcha Štěpánka. Jak prozrazují autoři projektu, šlo o to vyzkoušet si autorské divadlo a jeho možnosti a meze, takže základní text se postupně rozvíjel na zkouškách v rámci společného workshopu. Premiérové představení tedy není definitivou, ale v rámci improvizace se může proměňovat. Základní linkou je hra o dvou andělech, jednom více dobrém a druhém víc zlém, kteří po staletí převádějí mrtvé na druhý břeh a přitom spolu stále zápasí na život a na smrt a dvou lidech, kteří se do jejich hry chtě nechtě zapletou. V tom, co vidí diváci na scéně, ovšem není snadné se vyznat bez této předběžné informace. Příběh sám připomíná zamotané klubko, které se zvolna rozmotává a my tak postupně objevujeme souvislosti a nahlížíme do vnitřního světa postav. Nazvěme výsledný tvar hříčkou, kde se žongluje se slovy, pohybovými variacemi a vzájemně složitě propletenými vztahy reálného a nereálného světa. Tajemnou atmosféru světa uvízlého někde na půl cesty mezi zemí a nebem vytvořil Milan David. Společně s hrdiny můžeme usednout do křesla, které je jakousi hranicí mezi oběma světy, pohlédnout do zrcadla (které má ovšem jen rám bez výplně) a ve strnulosti trochu zaprášené místnosti vyplněné židlemi můžeme odečítat okamžik věčnosti. Hlavní hrdinkou je Lena (Ljuba Krbová), potácející se mezi svou chvílemi zapomínanou identitou anděla, historickými postavami, ve které kdysi vstoupila a obyčejnou lidskou bytostí, na které není naprosto nic záhadného. To v Maxovi (Vojtěch Štěpánek) přes veškerou vlídnost a chvílemi i bodrost cítíte zároveň jakousi potměšilost a nevyzpytatelnost. Herec Kamil (Jakub Chromeček) z tohoto zvláštního světa¨příliš nechápe, a asi právě proto musí zemřít. To chlapec jménem Zrcadlo (Kryštof Nohýnek) se v něm musí cítit jako doma. Žije totiž neustále ve dvou osobnostech - ochotně hraje podivné hry s anděly a nezůstává osamělý ani ve chvíli, kdy se sám vydá do hor, kde ho dohoní jeho druhé já. Zvláštní stylizace celého kusu je lákavá, v realizaci samotné ale přece jen potřebuje ještě usadit a leccos ze situací dotáhnout k větší jasnosti. Ale takový je úděl experimentů, který je dělá jedinečnými. Můžete je přijmout, nemusíte - záleží na vás. Určitě ale stojí za to do takového tajemného světa nahlédnout.