Višňový sad

4. února uvedlo pražské Divadlo na Vinohradech premiéru hry Višňový sad Antona Pavloviče Čechova v režii hostujícího Vladimíra Morávka.

Že Morávkův Višňový sad bude prost titěrného prožívání postav a že se bude hrát tyjátr velkých emocí, může divák tušit ještě před tím, než se zvedne opona. Forbína jeviště je lemována lampičkami a vytváří zřetelnou hranici mezi jevištěm a hledištěm, mezi světem hry a naší každodenní realitou. Na forbínu vstupuje Jiřina Jirásková v roli prologu, ale rovněž v roli guvernantky Charlotty, kouzelnice a komediantky, která se vyloupla z děje hry. V té chvíli se stává divákovi průvodkyní, komentátorkou dění, organizátorkou hry, v jejíž moci je postavy tragikomedie na jeviště přivolat, stejně jako je odvolat pryč.

Vedle této rámcující teatrality je druhým nápadným rysem inscenace upřednostnění popisu děje a citů před jejich prožíváním. Ale neznamená to, že by režisér Morávek hru herců o emoce ochudil. Pohybují se pouze po odlišné škále. Místo intuitivních názvuků a zámlk a neurotického tiku na nás doléhá emocionalita expresivní, potlačovaná a v hysterii explodující. Ve výbuších nepříčetnosti na sebe postavy narážejí jako koule v kulečníku. Vymrštěny do prostoru mezi láskou a penězi. Obojího se jim však žalostně nedostává. Hrozící dražbu zadluženého statku nejsou schopni odvrátit. Tváří v tvář své finanční situaci se Raněvská Dagmar Havlové-Veškrnové a její bratr Gajev Viktora Preisse propadají do mlžného oparu minulosti. A protože ani ta neskýtá útěchu, vytěsňované konflikty probublávají v nejnepříhodnějších okamžicích na povrch. Raněvská se smyslně vrhá na studenta Trofimova a obratem se nelítostně vysměje jeho zastydlé pubertálnosti. Gajev zlostně srazí rodinnou skříň, do které ještě před chvílí mluvil láskyplně jako do zpovědnice. Ostatní postavy na tom nejsou o mnoho lépe. Žárlící Jepichodov Svatopluka Skopala vztekle střílí po lavičce, na které chvilku před tím seděla jeho milá s novým milencem. Major domus a majitelka klíčů, Varja Pavly Tomicové se celou dobu drží. Ale v okamžiku, kdy jí nenávratně odplouvá příležitost provdat za Lopachina, začne se prát. A Lopachin, skvělá studie Martina Stropnického, člověk nesmělý a nejistý, nakonec vybuchuje také.

Nezvykle vysoká kázeň herců, cit pro společnou souhru a přesné timování jemných gagů, jimiž je inscenace protkána, utvrzují, že se setkání vinohradských herců s režisérem Vladimírem Morávkem v inscenaci Višňového sadu stane nejpozoruhodnější událostí pražské sezóny.