Oněgin byl Rusák

19. ledna uvedlo Divadlo v Dlouhé inscenaci Oněgin byl Rusák, která vychází ze stejnojmenné knihy prozaičky Ireny Douskové. Autorka, ve spolupráci s režisérem Janem Bornou, připravila pro Divadlo v Dlouhé i dramatizaci své knihy.

Na scénu přichází pět bývalých spolužáků gymnázia. Z kapes kabátů vytahují láhve a skleničky a připíjejí si na nový rok 2000. Po jevišti se roztáčí světla ohňostrojů a skupinka se vrací do vzpomínek na maturitní rok 1983. Střih. Z jeviště zní slavnostní fanfáry ze Smetanovy Libuše a novoroční projev generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky Gustáva Husáka. Z publika zní osvobozující karnevalový smích. Vstupujeme do vzpomínek generace, která dospívala v jednom z nejtemnějších okamžiků novodobých českých dějin, do střípků z každodenní normalizační reality. Bezútěšnost tématu vyvažuje studentské prostředí gymnazistů, které bude asi navždy nevysychajícím pramenem recesistického humoru, bláznivin a touhy po opravdovém životě. Režisér Jan Borna odvíjí drobné události roku 1983 v montážní kabaretní skladbě. Dvě točny s náznaky prostředí umožňují jejich rychlou proměnu. Borna lehce, přehledně a s citem pro epickou šíři předlohy člení několik časových a prostorových rovin příběhu. Vyváženě prolíná střípky mikrosituací s kabaretními hudebními výstupy. Nasazení herců je nepředstavitelné, vysokou úroveň písní snad není třeba zdůrazňovat. Již dávno patří k jedné z nezpochybnitelných kvalit souboru Divadla v Dlouhé.

Otazníky se vznáší jen nad těmi léty osmdesátými. A není možné za to vinit jen inscenátory. Ve snaze postihnout co nejbohatší vzorek reality byť jen jediného normalizačního roku, přináší na jeviště kaleidoskop dobových znaků, příznaků i veteše: dívčí modré trenýrky na tělocvik, oslovení "Soudruhu profesore", bigbítovou kapelu, dlouhé vlasy, Chartu 77, emigranty, recesi z televizních Bakalářů, Brežněvovu smrt, jadernou fyziku, prvomájový průvod s mávátky, Lennonovu zeď na Kampě, Karla Kryla, Pražský výběr, Vladimíra Mertu, Ivana Mládka, majora Zemana a tak dále, a tak dále. V průběhu představení se ale diváka postupně zmocňuje pocit, že něco podstatného z té normalizační reality chybí. Něco, co nelze vtěsnat do repliky postavy. Totiž atmosféru doby. Pocit rozpadání nejen omítek na neopravovaných domech, pocit strachu, frustrace a zmrtvělosti, schizofrenní rozpad na to, co si myslím, a na to, co říkám, chandra a tak dále, a tak dále. Inscenátoři se zkrátka pustili průkopnicky do tématu, které česká společnost stále vytěsňuje, a v jedné inscenaci se pokusili zachytit příliš mnoho. Že do ní nechtěně prosakuje i notný díl televizní poetiky 80. let a některé komunisty živené předsudky, je jen bezděčný otisk normalizace do současné české kultury a téma vhodné pro kulturní sociologii. Cestu, jak ona neblahá léta uchopit, jak se jich dotknout v jejich složitosti, naznačuje v inscenaci Oněgin byl Rusák scénická metafora křečku, jež jedna z hrdinek doma chová. Křečci žijí v teráriu. Požírají vlastní mláďata, protože nemají žádnou budoucnost. V naddimenzované, tedy lidské velikosti se rozdovádí při hudbě Jima Morrisona. Skrze ně promlouvá v inscenací poeticky a cudně hlavní téma hry - v teráriu nelze žít svobodně.