Brian Payton: Stín medvěda (BB/art, Praha 2007)

"Politikové dávají přednost lidem před medvědy, protože medvědi nechodí k volbám." - v tom smyslu se vyjádřil jeden indický lesní správce. Ale z poslední doby existují i důkazy, že ona trefná výpověď platí nejen pro vztah politiky a medvědů na indickém subkontinentě, nýbrž i v jiných částech světa včetně střední Evropy. Kanadský novinář Brian Payton shromáždil své zkušenosti v knize Stín medvěda, s poditulem Putování mizející divočinou. V citlivém překladu Tamary Vosecké ji vydalo nakladatelství BB/art.

V osmi kapitolách jsme provázeni světem medvědů: od Indie s druhem medvěda pyskatého, přes Čínu s proslulou a ohroženou pandou, k medvědovi brýlatému v Perui k vymírajícím medvědům do Kambodži. Z Evropy autor navštívil pouze Itálii a Francii, zato v knize neschází lední medvěd sledovaný v kanadské Manitobě a dozvídáme se, že Kanada je jedinou zemí na světě, která má na penězích obraz medvěda. Řeč je též o medvědech ve Spojených státech amerických.

Kniha Stín medvěda nepatří k upovídaným cestopisům, při jejichž četbě si klademe otázku, zda pisatel příslušná místa vůbec navštívil. Fakta nasbíraná z terénu, odborný záběr prostý rádoby vědeckého exhibicionismu, a hlavně filozofický pohled, ovšem aniž by se autor samolibě deklaroval jako filozof - to všechno stálo u zrodu publikace, která prostřednictvím živočicha zvaného medvěd hned kriticky, hned zase ironicky zachází se zprofanovaným pojmem lidskosti. Dovolím si poznamenat, že kniha zpochybňuje člověka coby pána a vládce přírody v roli, již mu přisoudila antropocentricky pojatá filozofie, ať už liberalistického, marxistického či jiného ražení.

Běžný způsob, jak z medvěda vytvořit úhlavního nepřítele oné báječné bytosti zvoucí se hrdě člověk a odevzdávající do uren volební lístky, je vzbudit v člověku z medvěda strach. Spisovatel Jáchym Topol na podzim v týdeníku Respekt otiskl text o sporu kolem údajného přemnožení medvědů na Slovensku - Topol se ovšem nehanbí přiznat, že učinil pro jistotu vše, aby žádného slovenského huňáče osobně nepotkal.

Kanadský autor knihy Stín medvěda jde naopak do terénu jako reporter s cílem, aby na medvědy narazil. Už zkraje přináší důkaz, že samice grizzlyho s mládětem, jíž se ocitl tváří v tvář v Britské Kolumbii, nemusí člověka rušícího medvědí klid ihned za trest sežrat. Ale že i v této údajně vůbec nejnebezpečnější situaci si nás třeba jen prohlédne - a nezajímáme ji. Citát: "Očividně jsme ji zklamali. A tak se k nám i k mláděti otočila zády a dál spokojeně ukusovala stébla trávy. Za pár minut párek medvědů zmizel houpavým krokem v lese."

Kniha umožňuje i porovnat vztah obyvatel k medvědům v jednotlivých zemích. Ze strachu, že nás medvěd za jakýchkoli okolností rozsápe, vyplývají podle autorových průzkumů paušální odsudky medvěda jako hloupé bytosti. V peruánských Andách se traduje příběh, že medvěd brýlatý, postřelený lovcem, si dokázal sám ošetřit smrtelnou ránu léčivými rostlinami - a přežil. Pro kultivované Peruánce je medvěd žijící v horách inteligentní bytostí blízkou bohu. Naopak třeba v Kambodži, kde medvědi vyhnaní lidmi z lesa přišli o potravu - a součástí potravy se jim tak naprosto logicky a jakoby na oplátku muselo stát právě lidské maso - je situace jiná. Domorodci tam o medvědu prohlašují, že je hlupák a dokonce alkoholik, který se přivádí do stavu opilosti požíráním termitů.

Autor popisuje týrání zvířat na medvědích farmách v Číně, kde se nechutným způsobem doslova "těží" medvědí žluč k výrobě léčiv. Že však uvažuje spíš filozoficky než jako ideologizující ekolog, je znát z kapitoly o povolených lovech na medvěda ve Spojených státech. Ať by odstřel medvědů jakkoli prospíval udržení rovnováhy ve světě, odpor v nás probudí popis scény, jak americká matka rodiny za asistence male dcery a lidských i psích nadháněčů zbaběle sestřelí z několikametrové vzdálenosti uštvaného medvěda ze stromu, kam se pronásledované zvíře v zoufalství vyšplhalo. Čtenář si tak od srdce přeje uvěřit citovaným slovům indiánského medicínmana, že kdo zabije medvěda, medvědí duch jej bude pronásledovat tak dlouho, až vražedník zešílí.

Knihu Stín medvěda, v níž schází informace z Rumunska, Slovenska a Ruska, doplňme vzpomínkou na jediného medvěda zatoulaného na německé území, který se zjevně nehodlal přizpůsobit bavoráckým mravům a k jehož odstřelu dali v roce 2006 souhlas mnichovští politikové. Nebo na medvědici jménem Franska, přejetou v létě v Pyrenejích automobilem za okolností, z nichž vyplývá jasný cíl. Doporučit lze knihu i těm, kdo jsou vyplašeni ze slovenského medvěda jako potenciálního nepřítele moravských ovcí a dětí. Autor totiž rozvíjí úvahy že medvědi, kteří k přežití druhu nepotřebují davovou ideologii, se odjakživa výrazným způsobem podíleli na vývoji lidstva - a to tím, že s člověkem soupeřili. Opravdové soupeření musí přinášet oběti na obou stranách.