William Shakespeare: Titus Andronicus

Nakladatelství Romeo, jehož duší je překladatel Jiří Josek, představuje jako novinku krvavou Shakespearovu tragédii Titus Andronikus. Jde o nejdrastičtější hru velkého autora, proto nemá titul, co se jevištních realizací týče, na růžích ustláno. Pro pražské a vlastně vůbec české publikum ho z mlhy zapomnění vyjmul vlastně loňský festival divadel německého jazyka. S Titovou moderní úpravou, pod níž je podepsán Botho Strauss a která se jmenuje Zhanobení, dorazil totiž na jeviště Vinohradského divadla proslulý Berliner Ensemble.

S tragédií nekončícího kolotoče pomsty se nyní poměřili naši oba shakespearovští překladatelé. Verzi Martina Hilského představilo před prázdninami v premiéře Divadlo v Dlouhé v režii Ivana Rajmonta, Joskův překlad se stává východiskem pro usilování studentů DAMU, Titus Andronikus bude v Disku proveden poprvé v neděli 4.listopadu. Je myslím dobré, že pomyslný souboj obou brilantních, a v přístupu k textu poněkud odlišných interpretů bohaté struktury Shakespearových her, stále trvá a rozšiřuje možnosti přístupu ke klasikovu dílu. Po nedávném úmrtí Milana Lukeše jde vlastně o jediné významné pokračovatele v překladech velkého Williama, autoři dalších špičkových převodů, Josef Topol a Zdeněk Urbánek, se mu aktivně už nevěnují. Hra plná násilí se v londýnském divadle Rose poprvé objevila v roce 1594 a jeví se, že patří vůbec k prvním Shakespearovým tragédiím. Nešetří se v ní vraždami, hrůzné koření doplňuje znásilnění, vyříznutí jazyka, nejedno odsekávání údů, pokrm ze zavražděných dětí, předložený jejich matce. Vnímatele jímá nad hrůznými výjevy děs, ne však lítost, protože pozitivních emocí se mezi postavami přelévá pramálo. Ani jeden ze zmiňovaných překladů nepodléhá verbální přebujelosti, i když - trochu zjednodušeně řečeno - Hilského jazyka je už tradičně hravější a Joskův věcnější. V Dlouhé hrají Tita v Hilského verzi jako šťavnatou tragikomedii, která má leccos společného s estetikou bizarně prezentovaného násilí, která je rozšířená především v soudobé kinematografii. Na realizaci Joskova překladu mladými adepty herectví jsem upřímně zvědav. A ještě dvě poznámky k aktivitě nakladatelství Romeo, které publikuje texty zrcadlově, tedy dvojjazyčně. Jiří Josek z pětatřiceti géniových divadelních her již přeložil a vydal šestnáct, největší díl z nich zabírají právě tragédie. A se třemi vlastními překlady se už utkal také jako režisér.