Hrdina západu

Nejznámější titul klasické irské dramatické literatury, Syngeův Hrdina západu, se těší na českých scénách značné oblibě, jenom v hlavním městě bylo přibližně během poslední dekády k vidění Léblovo ztvárnění v Divadle Na zábradlí, inscenace Jana Kačera se souborem Národního divadla a produkce Divadla v Dlouhé, kam přijel Hrdinu pohostinsky nastudovat ostravský divadelník Janusz Klimsza. Titul se nyní stal novým přírůstkem repertoáru Činoherného klubu, kde ho inscenačně připravil Ondřej Sokol v překladu Martina Hilského. O tom, proč příběh nepravého, eticky sporného hrdiny k sobě láká stále inscenátory a proč má tak vysoký kredit i v naší divadelní kultuře, by se dalo diskutovat dlouhé hrdiny. Christy Mahon, na kterého si Činoherní klub vypůjčil Jaroslava Plesla z Dejvického divadla, je typem bludného mladíka a přepínajícího pábitele, který v prostředí bezútěšného, jen alkoholem občas rozehřívaného severského venkova, zapůsobí na muže, ale ještě víc na ženy tím, že se pochlubí vraždou vlastního nesnesitelného otce. Ta, jak se později dozvíme, bylo pouhým zraněním, možná ani ne smrtelně nebezpečným, a Christy vinou objasnění nepravého mordu přijde o všechno, čeho ve svém dočasném útočišti nově nabyl. Ztratí především nadějeplný a k zamilovanosti směřující obdiv hospodské dcerky Peggeen, kterou ve zmiňované inscenaci ztvárnila Kateřina Lojdová. Činoherní klub se nebojí obsazovat hlavní role vhodnými hosty, a Pleslovi i Lojdové pobyt na jeho prknech nečiní potíže. Oba vykreslili dojemně tragikomické figury, k jejichž osudům patří to, že snění o lepším životě se z různých důvodů nedaří přeměnit ve skutečnost. V tom se obě postavy od sebe neliší, ačkoliv je Peggen oproti popletenému snílkovi a vágusovi Christymu v podstatě praktická a nebojácná venkovanka. Tragigroteskní atmosféru hry, kterou bychom mohli nazvat laskavým šklebem a která má opravdu leccos společného s čtenářsky úspěšnou linií české literatury (viz neuvěřitelné příhody Haškových či Hrabalových postav), vystihnul základními režisérskými postupy Ondřej Sokol náramně. Uvěřil totiž textu a k přesnému pointování replik pak mohl přidat i pohybová extempore: mám na mysli především divokou, leč nepřepjatou opileckou eskapádu Vladimíra Kratiny v roli hostinského, či nad plán do hry umístěný ragbyový zápas. V originální verzi sice nějaké sportovní soutěže, v nichž Christy slaví úspěch, probíhají, ale jenom se o nich mluví. V inscenaci však sport vtrhnul na jeviště a v dobře timovaných výjevech včetně zatmívání se předvedou chlapíci, kteří asi nesportují příliš často. Přesvědčivou upachtěnost dodali vděčnému výjevu Marek Taclík, Matěj Dadák, Otmar Brancuzský, a pochopitelně i Jaroslav Plesl. V herecky šťavnaté inscenaci potěší také Ivana Wojtylová v roli vdovy, která by po letech odříkání ráda pod svou střechou opět viděla mužského, a Michal Pavlata jako Christyho oživlý otec, obdobně vichřičný pábitel, jenže ve starším a tedy ještě obhroublejším provedení. Novinka Činoherního klubu míří přes slupku drsného humoru k existenxiálním polohám, znepokojuje tématy pravdy a lži, bizarních okolností sexuální přitažlivosti i hledání identity.