Ruka jako obraz

Ruka složená z dlaně a pěti prstů. Ruka držící pero, štětec, rydlo, spojující poetický um se světem; ruka ztvárňující myšlenku, podobně jako gesto v pantomimě. Ruka symbolizující cit i odpor, ruka prosící, hrozící i ochraňující. Ruka, která dává vzniknout nenapodobitelnému dílu. Ruka vyjadřující zklamání, strach i bolest. Ruka, která je po tváři a očích nejvýstižnější součást lidského portrétu. Ruka, která je univerzálním jazykem; není nikdo, kdo by nerozuměl pohlazení, objetí, kdo by nepochopil letmý dotyk, neporozuměl ruce kolem ramen, jemnosti gesta, koho by neděsila ruka ničící, hrozící i zabíjející.

Pro Henriho Matisse byla ruka prodloužením citu a inteligence. Auguste Rodin zvolil pro svoji Katedrálu dvě pravé, o sebe se opírající ruce dvou různých osob. Slavná britská fotografka Julia Margaret Cameronová je autorkou Ruky mladé dívky, ozdobené prstenem; dívka se sklopenýma očima, jejíž ruka si pohrává s náhrdelníkem, je výrazem hluboké intimity mezi modelem a tvůrcem. Podobně půvabná je i fotografie s názvem Ruka madame Victor Hugo s náramkem, přibližně z roku 1853, jejímž autorem je Auguste Vacquerie. Reportáž z varšavské židovské komunity z roku 1919 obsahuje fotografii Žena a dítě v pokoji, ochranitelské gesto matčiny ruky je natolik výmluvné, že netřeba dalšího komentáře. Alfred De Meyer je autorem fotografie Faunovo odpoledne, zachycující Nižinského s tanečnicemi; slavný fotograf se soustředil především na výrazná gesta jednoho z nejslavnějších tanečníků v historii baletu. Podobně je tomu i na fotografii Félixe Nadara, který svůj objektiv soustředil na ruce sochaře Maillola při práci, Edward Steichen zase trpělivě studoval a fotograficky zvěčnil ruce malíře Henryho Matisse. Charles Hugo je autorem působivého portrétu svého otce Victora Huga se založenýma rukama, fotografie pochází z téhož roku jako zmíněný snímek ruky paní Hugové. Slavná dvojice Félix Nadar a jeho mladší bratr Adrien Tournachon vytvořili také vystavenou slavnou sérii portrétů pierota Jeana-Charlese Deburaua, postavy známé u nás z románu Františka Kožíka Největší z pierotů, ale i z francouzského filmu Děti ráje. Na Světové výstavě roku 1855 přineslo toto dílo svým autorům významné ocenění Zlatou medaili; oficiálně ji tehdy převzal Adrien, který si zároveň ponechal i negativy; bratrský vztah posléze skončil v hlubokém nesváru. Výstava také představuje méně známé fotografické dílo Henriho Riviera, který proslul spíš jako rytec, jehož oblíbeným tématem byly různé pohledy na Paříž, zejména na Eiffelku; od roku 1886 však Riviere uváděl své stínové divadlo, théâtre d´ombres, ve slavném kabaretu Chat Noir na Montmartru, který založil Rodolphe Salis, řečený Černokočičína; vystaveny jsou vzácné skleněné negativy z let 1887 až 1894, fotografický dokument o Chat Noir. Už v době renesance zaujímala ruka významné místo v malířské i sochařské tvorbě.; její studie a náčrtky zaplňují skicáky všech významných umělců. Ruka byla chápána jako obraz, jako vyjádření vnitřního prožitku, a to nejen modelu, ale i autora díla. Podobně jako malíře přitahovala ruka i fotografy. Eugene Disdéri ve svém pařížském ateliéru na boulevard des Italiens tvořil první cartes visites, navštívenky v podobě malých fotografických portrétů, doprovázených údaji o bydlišti i profesi. Svým klientům vkládal do rukou předměty, které nejlépe ilustrovaly jejich společenské postavení; vznikla tak série modelů s knihou v ruce nebo jiným drobným předmětem, postav opírajících se o opěradlo křesla, o zábradlí, o nábytek. Disdéri pak ve své knize Užitečné rady fotografům z roku 1855 píše: Model se musí cítit pohodlně a přirozeně, aby zapomněl, že stojí před objektivem. A hlavně ať jsou jeho ruce v mírném pohybu. Rainer Maria Rilke v knize o Augustu Rodinovi později postřehne, že ruka na rameni jiného těla, vytváří zcela nový celek, novou věc, která už nikomu nepatří. Víc než tváře upoutává pozornost tvůrců vystavených snímků, co lze vyčíst z ruky, z gesta, podobně jako ze skleslé šíje, z postoje fotografovaných modelů - jejich lidský úděl; hloubka pohledu je přesvědčivá, jde o pravdivé vyjádření, o stav duše. V této souvislosti je nutné připomenout i Trnkův film Ruka z roku 1965, americkou filmovou akedemií označený roku 1984 za pátý nejlepší animovaný film všech dob, stejně tak jako knihu Viktora Karlíka Ruce básníků, která vyšla v Praze následujcího roku; fotografie dvaceti čtyř párů rukou českých autorů. Uznání samozřejmě patří i kurátorce výstavy Joëlle Bollochové, která se věnuje v Musée d´Orsay především fotografickým sbírkám; expozice představuje díla, jejichž autoři patří k hvězdným jménům světové fotografie, kromě již jmenovaných, je třeba zmínit ještě alespoň Alfreda Stieglitze, Lewise Hina, Lewise Carrolla, ale i André Hachetta. Už loni Bollochová připravila zajímavou výstavu s názvem Poslední portrét; sama je autorkou fotografické publikace Válečné fotografie.

Výstava La Main, Ruka, potrvá do 30. září. Na ten měsíc se také připravují doplňující programy; pantomimická představení, přednášky, jedna z nich nese název Vývoj jazykových znaků, včetně filmů a Recitál Édith Piaf, Léo Ferrého a Juliette Gréco, doprovázený tanečními kreacemi, je plánován na nedělní odpoledne 23. září.