Jean Giraudoux: Bláznivá ze Chaillot

Může být větší protiklad než sen a poezie na jedné straně a na druhé technicistní, zracionalizovaná a zkomercionalizovaná společnost ? To zjednodušeně řeší drama francouzského režiséra Jeana Giraudouxe Bláznivá ze Chaillot, kterou k životnímu jubileu připravilo Divadlo Na vinohradech herečce Daně Kolářové, která se představí v titulní roli.

Na první pohled se zdá, že hra moderního klasika francouzské literatury Jeana Giraudouxe Bláznivá ze Chaillot může k dnešnímu divákovi promlouvat velmi živě. Vždyť i naše utilitární a konzumní společnost by měla více naslouchat "hlasům ptáků" a neklanět se tolik "zlaté cihle". Bohužel ale je to v Giraudouxově textu obsaženo v tak tezovité moralitě, že sama o sobě působí i přes všechnu její poezii nesnesitelně schematicky. Dnešní obraz světa je mnohem bohatší a komplikovanější, než abychom mohli uvěřit tomu, že všechny mocné můžeme zavřít do slepé stoky a nechat je vysublimovat. Jistě, jde o metaforu, sice mile, ale přece jen naivní. Těžko říct, proč se dramaturgie Divadla na Vinohradech rozhodla právě tuto hru po více než šedesáti letech od jejího vzniku vrátit na jeviště. Ano, bylo to legendární představení v Národním divadle, ale právě proto, že mu předcházela doba uniformity a všeobecné glajchšaltace, kdy už pouhé básníkovo slovo bylo chápáno jako zásadní čin. Na to se dnešní inscenátoři ovšem nemohou spolehnout. Režisér Karel Kříž proto podtrhuje tento surreálný příběh roztančenou hravostí, rozhýbává vzdušný prostor scény vybavený jen nejnutnějším mobiliářem akcemi herců, ne vždycky však volí šťastné řešení všech situací. Mezi ty nejméně povedené patří právě tajný vchod do podzemí, kam Bláznivá svede všechny ziskuchtivce, byrokraty a šejdíře. Čelní zeď, v níž se rozhrnuje oponka, připomíná spíše domácí loutkové divadlo než rafinovanou skrýš. Poněkud matoucí je také obsazení několika postav jedním hercem, které nemá žádný zdůvodnitelný význam. Není to na Vinohradech poprvé,ale vždycky to u tak velkého souboru překvapí.Hodně nepovedený je i výstup tří tvůrců ambrózie, který se blíží parodii nějaké duchařské truchlohry. Sbor protivníků Bláznivé je stylizován do tak přehnané karikatury, že jejich představitelům ani nedává možnost pokusit se je nějak osobitěji charakterizovat. Excentrické kostýmy Kristiny Matre Křížové jsou u většiny postav jistě na místě, proč ale představitelka Irmy vypadá jako by sem zabloudila z Cirkusu Dandin je další záhadou inscenace.

Kromě víry v aktuálnost titulu na Vinohradech zřejmě hrála roli i snaha najít odpovídající roli pro herečku nesporných kvalit, jakou Dana Kolářová jistě je. Její Bláznivá je sice křehká, avšak překvapivě reálná, věcná, ironizující, snad jako by tím režisér chtěl vědomě zdůraznit, že jde jen o tak zvanou bláznivost. Tím se ovšem tato postava nebezpečně zpřízemňuje a do jisté míry obrací proti smyslu hry. Ladislav Frej má jako Hadrář alespoň své excelentní verbální číslo, když v improvizovaném soudním procesu obhajuje bohatství a majetek. Hana Maciuchová a Jiřina Jirásková pak v dalších Bláznivých, Konstancii a Josefíně rutinovaně proplouvají úskalím Giraudoxova textu. Lucie Juřičková jako poslední z této trojice, Gabriela, zůstává zcela v jejich stínu. Talentovaná Marie Málková v Irmě zřetelně bloudí a zcela opuštěna režisérem ve svém vrcholném monologu nesmyslně umístěném na předscéně předvádí nepovedené rétorické cvičení. Z řady dalších postaviček zaujme do jisté míry snad už jen bezprostřední Stokař Svatopluka Skopala. Bláznivá ze Chaillot nepatří k běžným repertoárovým titulům a Vinohrady ctí, že se pustili do boje s textem, který může znamenat i určitý divácký risk. Příště by však měli volbu takového textu více zvážit.