Petra Hůlová: Umělohmotný třípokoj

Petra Hůlová zaujala hned svou ranou, překvapivě zralou prvotinou. Pro uhrančivou Paměť mojí babičce si došla až do dalekého Mongolska a hned napoprvé vyhrála. V druhé knize zůstala doma, ale téma problematického vztahu matky a syna, viděné Přes matný sklo bylo už pražsky běžné, šedivější, ne tak objevné a méně přitažlivé. Úspěšnější třetí novelu Cirkus Les Mémories umístila do Nového Yorku a zase ji zaplnila osvědčenou exotikou. Už se zdálo, jako kdyby doma ještě nenalezla dostatečně silné a poutavé téma.

Pro námět své poslední knihy Umělohmotný třípokoj tentokrát nešla opravdu daleko, leží na každé frekventovanější pražské ulici, kudy chodí lehké ženy: tam vypozorovala životní zkušenosti a poznání třicetileté lepší prostitutky. Protože tahle její hrdinka má pro své klienty třípokojový privát, mohla ji autorka oprostit od běžných nebezpečí kriminálního prostředí s vládou pasáků a obchodníků s bílým masem, o nichž ustavičně referuje bulvární tisk. Petra Hůlová se tak vyhnula obligátnímu dobrodružnému příběhu pokleslé literatury, do hlavní role obsadila monolog prostitutky a dala její bezbřehé výpovědi naprostou svobodu.

Dalo by se říci, že po úspěšných motivech exotických vsadila Petra Hůlová tentokrát na šok. Ne že by o prostitutkách neexistovala dosti podstatná část světové literatury, ne že by psát o prodejném sexu rušilo společenské či morální tabu. Na knize je zajímavé, že Petra Hůlová tentokrát rezignovala na příběh a zredukovala text na monolog, v němž hlavní roli hrají genitálie, jejichž hlavička, jak sama profesionálka sexu říká, patrně nemá mozek větší než pterodaktylus. Budiž jí přičteno ke cti, že si není ani jistá, jestli její hlava je to, kdo je ona, jestli to není vagina, anebo nejspíš něco napůl, co je někde mezi funkcí obou orgánů. V umělohmotném a digitálním světě, který hrdinka nesnáší, jako by pro ni snad jedině pohlaví bylo pravý a živý partner. Ale ne tak docela, protože kam zamíří s utrženými penězi? Zase do nákupních galerií plných umělých věcí. Vypravěčka si je vědoma, že proud její řeči by potřeboval nějaký tvar, a protože zná jen pravidla seriálu, myslí při vyprávění na svůj speciální nekonečný seriál, jedině v něm by uplatnila změť svých zkušeností, nespokojeností, pocitů. Také averzí - k manželkám a rodině, k většině neschopných mužů, ke klimakterickým babám, "menopauzovým kabelnicím" s plnými taškami náhradního oblečení, aby si mohly měnit své propocené prádlo. Ani seriálově uspořádat svůj monolog nezvládá. A autorka svou vypravěčku respektuje nejen v kompozici, ale i v originální skladbě vět, ve slovníku, kde se mísí vulgarismy s novotvary jako zandavák se svým předzandavákovadlím, se zdrobnělinami, jež jdou proti sobě, protože jsou nejčastěji výrazem odporu jako je třeba ženské trápíčkování a mužské slibíčkování. Pod výronem její řeči je cítit to, čeho se nejvíc bojí - prázdnota, a co ji činí nejzranitelnější - stárnutí.

K tomu poukazují i nejangažovanější výlevy proti strýčkopapínkům, prznitelům čtrnáctek. Tady už nejede o zášť k nekalé konkurenci holčiček s "pevným zadečkem", ale o obranu mládí a nevinnosti. "Tak tohle mládí, za to já se biju. Protože aby se jako tričko v pračce dívenkám nespravedlivě srazilo na první stupeň základní školy a pak dál už plav si, děvče v semenech, za to by se mělo střílet." Jestli za proudem obscénní řeči apartmánové děvky postrádáme její příběh s motivací, pak tady někde může být ukryt.