Usilují o kontakt, jen se jim to příliš nedaří: Spolu/Sami na Nové scéně Národního divadla v Praze

Poprvé ji uvedl berlínský Maxim Gorki Theater v roce 2006 a autorka za ni získala řadu cen. Českou premiéru v režii Daniela Špinara uvádí Nová scéna Národního divadla v Praze. Hra nás zavádí pod most mezi bezdomovce, do gayklubu i do bytu, kde náhoda svede dohromady muže s ukrajinskou imigrantkou.

Hru Spolu/Sami toužil režisér Daniel Špinar inscenovat už dlouhou dobu. Zajímalo ho jak samotné téma, tak zvláštní forma textu: „Je to zajímavé téma odcizení komunikace, která se projevuje jednak přímo, když se setkají dvě postavy a nemohou k sobě najít cestu, a zároveň vnitřně prožívají docela bohaté situace.“

Místo Turkyně je na pražské scéně UkrajinkaV prvním příběhu se setkáváme se dvěma bezdomovci, v druhém se dvěma gayi a ve třetím s německým mužem a Ukrajinkou. V původní verzi jde o Turkyni, protože v Německu je početná turecká menšina. V tomto případě se Daniel Špinar ale rozhodl text přizpůsobit českým reáliím: „Ti Ukrajinci jsou pro nás jasný znak, rozumíme tomu, takže mi to připadalo exotické, ale zároveň to zostřuje pohled a zaměřuje ho zvláštním směrem.“

Anja Hillingová: Spolu/Sami (Nová scéna ND v Praze) |foto: Martin Kámen

Inscenace Daniela Špinara si pohrává s řadou symbolů Ať už jde o červené šaty, které se objevují ve všech příbězích, ukrajinský kroj, nebo samotnou scénu. Postavy se totiž pohybují v průhledném boxu z plexiskla, v kterém jsou skutečně samy. Zároveň jsou tak herci připraveni o bezprostřední kontakt s publikem. Místo diváků vidí svůj vlastní odraz. Jak říká Igor Orozovič, představitel jednoho z gayů, nebylo jednoduché se s touto překážkou vyrovnat.

Terezu Vilišovou, která hraje mladou Ukrajinku, baví zvláštní forma textu, kde není jasné, co postavy říkají a co si jen myslí. Působivé jsou kontrasty nejen mezi postavami, ale také v textu, který mísí poetický jazyk s vulgárním. Nejvíce je to patrné u postav bezdomovců, z nichž jednoho ztvárnil David Matásek.

Hra Spolu/Sami nehýří příliš optimismem. Ale podle režiséra Daniela Špinara můžeme jistou naději hledat v tom, že postavy stále usilují o to navázat kontakt, být spolu. Jen se jim to příliš nedaří.