Na Hradě vás do 18. července bude denně jímat znova „žal Juliin a bolest Romeova“

Režijní tandem SKUTR a jeho stálí spolupracovníci zaujali před dvěma roky letní publikum povedenou inscenací Snu noci svatojánského. Letos sáhli po nejslavnější tragédii všech dob, výsledek je však trochu rozpačitý. A to se přitom v mnohém SKUTR pokusil vstoupit do téže řeky. Hraje se opět na sevřené scéně, která prostory Starého purkrabství se svými ochozy a impozantní hradbou moc nevyužívá.

Hraje se ve skleníku a nejdřív v rychlém tempuOcitáme se v bílém skleníku, v jehož pravé části je tmavá svatyně bratra Lorenza, nad ní svítí kříž. Podobně jako před dvěma lety okolo této konstrukce mnohé postavy nejdřív proběhnou, aby se vzápětí ocitly uvnitř. Hraje se opět v současných, oku ladících kostýmech Lindy Boráros a nechybí výrazné choreografické prvky Jana Kodeta.

Zatímco rychlé tempo a působivá choreografie komediální shon Snu noci svatojánského vhodně doplňovaly, v Romeovi a Julii tyto režijní nápady ruší - hlavně v první půlce představení. Postavy se různě chichotají, zase vidíme jednu z nich s přehnanou věčně padající ofinou. Když se jde na ples ke Kapuletům, vypadá Romeova parta jako skupina travestitů. Protagonistovu masku tvoří papírová taška s prostřiženými otvory pro oči. Stylizaci neujde především samotná slavnost v domě nepřítele. Zde SKUTR použil píseň ze začátku filmového opusu Velká nádhera a stejně jako na plátně se na scéně v rytmu melodie střídají rychlé a pomalé sekvence při tančení. Těžko říct, zda jde o hold italskému snímku či o pouhé kopírování, které však na jevišti zdaleka nevyzní tak přesvědčivě.

Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka při 1. čtené zkoušce Romea a Julie pro LSS |foto: ©AGENTURA SHOK, foto Viktor Kronbauer

Zbytečná pitvornost vedlejších postav vyvážená ústřední dvojicíV prudkém tempu první části inscenace a stálém pitvoření herců - zde se zdárně přidávají i Kapuletovi v podání Jiřího Vyorálka a Lenky Krobotové - pak Shakespearův text skoro zaniká. Je ostatně dost seškrtaný, občas je naopak nějaké to současné slovo či dvě přidáno. Ve zběsilé jízdě zapadá i snový monolog o královně Mab z úst Petra Vančury jako Mercutia.

Když se pak poprvé setkávají Julie Terezy Voříškové a Romeo Jana Sklenáře, tempo zpomalí a scéna se uklidňuje. Je jasné, že na ústřední dvojici bude, jak nás od rozjíveného úvodu inscenace provede do tragického finále. Budiž řečeno už nyní, že se jim to daří obstojně a tvůrci měli ve výběru veronských milenců šťastnou ruku. A to přesto, že pozdní třicátník Sklenář má do Shakespearova zamilovaného teenagera věkem dost daleko.

Klasika s motýlími křídlyVoříškovou vidíme v první scéně, kde se připravuje na ples, v růžových šatičkách nad kolena s úsměvnými motýlími křídly. V klackovitém pohybu a dlouhých rukou poznáváme, že sotva odrostla dětským hrám, přestože její rodiče už myslí na vdavky a mateřství. Tato poloha Voříškové ovšem dlouho nevydrží, pod tlakem tragických událostí vyspěje dřív, než by si asi sama přála - Julie bere osud do vlastních rukou a je do jisté míry hybatelem děje. Do dětské polohy se paradoxně vrací po první noci s novomanželem, kdy ji rodiče chtějí provdat za Parise. Hrdinka, která se sotva probudila, sedí na stole a schovává se celá pod dekou. Otec a matka s ní otáčejí jako by byla jen jejich hračka.

Romeo a Julie, Letní shakespearovské slavnosti (rež. SKUTR) |foto: ©AGENTURA SHOK, foto Patrik Borecký

Pod režijním vedením si Voříšková i někteří další herci od potíží s veršem pomáhají tím, že záměrně slova shazují nebo naopak přehnaně rýmují jako by slovům nevěřili. Tento odstup od básnického jazyka docela funguje, rozhodně není v rozporu s naší přestylizovanou a vyprázdněnou dobou.

Romeo zpívá „lásko“Sklenářův Romeo má už chlapecká léta za sebou. V útlé košili a kalhotách vyhrnutých nad kotníky je to elegantní mladý muž. Herec má velmi ladné, téměř taneční pohyby těla - k tomu příjemně posazený hlas. Svým replikám věří o něco víc než ostatní herci, do toho občas Julii osloví zazpívaným slovem lásko.

V druhé polovině inscenace se rozjívenost té první vytrácí a za přispění bratra Lorenza vše získává nejprve víru ve šťastný konec a poté závěrečný pád do rodinné hrobky. Saša Rašilov hraje Lorenza jako zmateného mystika, možná zfetovaného kávovými zrny. Káva i zrno se ostatně v inscenaci bez většího smyslu konzumují od začátku. S dlouhou tyčí a celý v černém nahání Rašilov strach i budí úsměv. V každém případě jde po Voříškové a Sklenářovi o třetí nejpřesvědčivější herecký výkon inscenace. Ta končí setkáním všech aktérů nad hrobem, aniž by došlo ke smíření.

Ideální večerní program, když „kritické oko“ necháte domaPosuzováno přísnýma kritickýma očima by hradní Romeo a Julie neobstáli. Inscenace má především v počátku hodně prvoplánových míst, pouze na efekt se tu čoudí, šermuje a tančí. Chůva Nadi Konvalinkové, Tybalt Jakuba Gottwalda či Montekovi jsou jen do počtu. Klidnější druhé polovině inscenace nápady skoro došly, takže jen čekáme, až dospěje k notoricky známému konci. V teplém letním večeru na starobylém nádvoří však jde o docela příjemnou podívanou. Především díky ústřední dvojici.