Imre Kertész / Barbara Lanciers / Jake Goodman - Kaddiš

Román je psán formou monologu, jímž se autor dělí o svou zkušenost člověka, který přežil koncentrační tábor a který nedokáže svým vzpomínkám uniknout. Jde o velmi intimní zpověď, týkající se nejen otázek spjatých s židovstvím a holocaustem, ale také s politikou, literární tvorbou, láskou, manželstvím a rodičovstvím.

Barbara Lanciers „Poprvé jsem se s tímto románem seznámila v roce 2004, když jsem cestovala do Budapešti. Velmi silně na mě zapůsobilo, jak Imre Kertész promlouvá ke čtenáři. Máte pocit, jako by hovořil přímo k vám a že se vás to všechno osobně dotýká. Se spoustou věcí jsem se dokázala ztotožnit. A hned mě napadlo, že bych tento text chtěla inscenovat a zároveň se mi vybavil Jake - přesně jeho jsem viděla jako interpreta. Nějak se mi spojil s tím jazykem, věděla jsem, že to bude náročný úkol, ale že je natolik talentovaný, že bude skvělý.“

Barbara Lanciers a Jake Goodmana. Kaddiš (Divadlo Archa) |foto: Gábor Kardos

A jaká byla reakce Jaka Goodmana, když se na něj Barbara Lanciers obrátila s nabídkou?„Souhlasil jsem ještě dřív, než jsem si text přečetl. A poté, když už jsem ho znal, mě napadly dvě věci: zaprvé jsem se okamžitě zamiloval do toho jazyka a myšlenek, do hutnosti tohoto textu. Byl jsem jím dojat a unesen. Ale zároveň jsem si říkal, jak to jen Barbara chce udělat, jak si vůbec představuje, že bych to mohl zvládnout? Byl jsem vážně vyděšený.

Text je monolog, v kterém se autor vyrovnává s následky toho, že přežil koncentrační tábor, uvažuje ale také o řadě jiných otázek - kromě židovství a holocaustu také o literární tvorbě, manželství, rodičovství, politice.“

Jak jste vybírali to, co ponecháte v jevištní podobě? Barbara Lanciers: „Když jsem ten román poprvé přečetla, některé pasáže mi zněly nesmírně pravdivě. Nikdy předtím jsem neměla potřebu si v knize podtrhávat, ale tentokrát ano. Při práci na inscenaci jsme jednoduše sledovali nit, která se Kertészovým románem táhne. Části, které jsme vybrali, se točí kolem politiky, lásky, otázky přežití, zkrátka všech důležitých témat, kterými se tento úžasný text zaobírá. Ale chtěli jsme zároveň vytvořit určitou dějovou linii, kterou nechci prozrazovat. Sám autor nám povolil vytrhnout jisté pasáže, které jsme považovali za důležité, a přeskupit je v jiném pořadí.“

Barbara Lanciers a Jake Goodmana. Kaddiš (Divadlo Archa) |foto: Attila Takács

Jak se práce na představení vyvíjela? Jakými změnami prošla od počáteční fáze do konečného tvaru?Jake Goodman: „Když jsme si ujasnili výsledný text, který jsme chtěli přenést na jeviště, museli jsme se shodnout na tom, jak tato slova přivést k životu, jak je inscenovat. Uvažovali jsme hodně o vizuální stránce. Vzhledem k tomu, že je kniha psaná v druhé osobě, chtěli jsme zachovat tento apelativní moment a obracet se přímo na diváky. Aby byli velmi blízko, abych je jako performer viděl. Takže prostor je velmi stěsnaný. Přemýšleli jsme také, jak tu postavu fyzicky ztvárnit. Postupovali jsme okamžik po okamžiku, abychom v každou chvíli věděli, proč tam ta postava je, o čem přemýšlí, kam směřuje. Propracovali jsme to skutečně minutu po minutě.“

Barbara Lanciers: „Jake i já jsme prošli tréninkem u Anne Bogart v SITI Company. Vím, že tento soubor hostoval tady v Arše v roce 2005. Je to trénink založený na fyzickém modelu. To znamená, že si nejdřív vytvoříte pohybovou partituru a na jejím základě pak vybudujete tu vnitřní. Takže Jake vlastně nehraje určitou postavu, nechává text, aby skrze něj proudil, a tím mu umožňuje komunikovat s diváky. Je to pro herce velká výzva, protože musí být velmi otevřený a zranitelný. Což Jake jako člověk skutečně je. Je skvělý.“

Čím je pro vás text aktuální? Barbara Lanciers: „Myslím, že Imre Kertész je výjimečný v tom, jak píše a jak dokáže vytvořit naprosto jasné obrazy. Je to velmi osobní záležitost, v níž odhaluje svůj vnitřní boj a svoje myšlenky, to, jak uvažuje o různých stránkách života. Hlavně když mluví o politice: z historie dobře víme, že určitá politická situace se stále opakuje. Zdá se, že se nikdy nedokážeme poučit z minulosti. Zejména z tohoto hlediska si myslím, že jeho slova mají i dnes velkou váhu a jsou nesmírně důležitá. Když se podíváte na Maďarsko nebo střední a východní Evropu. Ostatně i na Spojené státy. Setkáme se s tím všude na světě. Současně si myslím, že ten text je tak brutálně upřímný, i v tom, jak popisuje stav lidstva, že se s tím dokážeme ztotožnit. I když nejsme ti, co přežili Osvětim a Buchenwald, přesto se můžeme identifikovat s řadou myšlenek, které tam zazní. S tímto představením jsme vystupovali v různých zemích, v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku, Spojených státech, a všude si v něm diváci našli něco, co je jim blízké. To ho podle mě činí velmi aktuálním.“