Kámen vržený do Stavovského poselství metafor nevykřesal

Marius von Mayenburg je zkušený dramatik, který překvapuje na jedné straně výběrem témat, na druhé formou svých dramat. Hlavním hrdinou hry Kámen je dům a jeho střídající se obyvatelé, převážně ženy. Děj začíná v roce 1993, rychle se však vrací do minulosti a následně se propadá do několika časových vrstev.

Dům, kterým prošly dějinyWitha, na počátku hry stará žena, kdysi s manželem odkoupila sídlo od židovské rodiny, která jej musela prodat. Někdy po válce dům však opouští i Witha s dcerou - vila totiž leží ve východním Německu a ony se chystají k emigraci. Po pádu Berlínské zdi se do domu vracejí, narážejí ovšem na mladou ženu, která jej považovala za svůj domov v minulých desetiletích. Nápaditý syžet dramatik použil pouze jako odrazový můstek k líčení dramatických osudů žen, ale především k odhalování i zakrývání pravdy.

Kámen vetknutý mezi pravdou a lžíJak děj postupuje, postavy líčí některé události jinak, než později na scéně vidíme. Z nacistického manžela se stává hrdina a pomoc židům, ve kterou věří Withina vnučka, se nikdy nekonala. Kámen je metaforou o pravdě a lži, na kterých zakládáme svou identitu - jako jedinci i celá společnost. Spolehlivě vidíme, jak se převracení minulosti hodí pro naši pohodlnou současnost. Hře tedy nechybí zajímavé dramatické postavy ani důležitá myšlenka. Potíž však je, že diváci téma pochopí někdy v první třetině a pak jen čekají, až se na scéně dohraje to, co v hledišti předem vědí.

jednoduchá scéna je prospěšná, herecké výkony většinou ale nepřesvědčujíKončící šéf činohry Národního divadla Michal Dočekal představení ve Stavovském divadle moc nepomohl. Nejvíc se povedla scéna Martina Chocholouška, vidíme velký pozlacený sál, ze kterého můžeme odtušit nádheru celého domu. Jeho lesk se však postupně vytrácí, vybavení domu se válí po zemi, stoly a židle jsou převrácené. Jednoduché, leč efektivní scéně lze vyčíst moment, když se zadní stěna začne zbytečně přibližovat k portálu, aby se zase vrátila na své místo.

Co se však povedlo méně, jsou herecké výkony. Kateřina Winterová jako Witha a Lucie Žáčková jako její dcera Heidrun předvádějí exaltované, křečovité herectví, jednotlivá slova trhaně vyslovují a z jeviště téměř křičí, snad jakoby se dlouholeté členky činohry Národního divadla bály, že je na velké scéně nebude slyšet. Obě herečky se navíc jen vnějškově vypořádaly s tím, jak postavy v různých časových vrstvách hry mění věk, Winterové stará Witha je jen karikaturou. O to více vynikla Jana Preissová v menší roli židovky Mieze, které dala klidným a vyrovnaným herectvím důstojnost a morální převahu.

Je jistě dobře, že naše první scéna uvedla současnou hru, která nás nutí přemýšlet nad vlastní minulostí. Otázkou je, zda si najde diváky. Těm by v návštěvě divadla mohly pomoci silné herecké osobnosti, které hře s názvem Kámen vdechnou život. Bez nich je nová inscenace poměrně nevzrušivým a umrtvujícím zážitkem.