V piliny našich rakví se obrátíme

Když před pěti lety vyšla česky Vargova kniha nazvaná Guláš z turula, byl její autor pro svou snahu o literární portrét jiného národa, a to maďarského, srovnáván s u nás mnohem známějším Mariuszem Szczygiełem. Krzysztof Varga, po matce Polák a po otci Maďar, byl ovšem takříkajíc pozorovatelem zúčastněným. Jeho pohled navíc překračoval maďarský obzor a dotkl se některých podstatných rysů takzvaného středoevropanství.

Mnohé z toho platí i pro Vargovu knihu Piliny, kterou do češtiny výtečně přeložil a řadou užitečných vysvětlivek opatřil Jan Faber. Namísto souboru esejů však autor tentokrát zvolil formu prózy, byť esejisticky laděné, a kritické reflexi podrobil rodnou Varšavu, polskou vlast i celý zbytek Evropy. V jistém ohledu tak připomíná proslulého „káleče do vlastního hnízda“, za něhož býval označován rakouský spisovatel a dramatik Thomas Bernhard. Také Vargův hrdina Petr Augustyn patří k bernhardovskému typu sžíravých glosátorů vlastní domoviny i soukmenovců a jeho povolání – jak sám říká – „obchodního cestujícího se zbytečností“ jako by jej k nemilosrdné analýze Poláků a Polska přímo předurčovalo.

Krzysztof Varga v Praze na Světě knihy|foto:Ondřej Lipár, Polský institut Praha

Odporný chlap, ale krásná postavaSamotný děj přitom nehraje ve Vargově románu příliš podstatnou roli a celé vyprávění je rámcováno velmi jednoduše – hlavní hrdina se ocitne ve vlaku stojícím uprostřed polí a rozhodne se sepsat svůj příběh. A tak se čtenář postupně seznamuje s dosavadním životem padesátiletého Petra, rozvedeného, bezdětného a vyhořelého zaměstnance nejmenované firmy, milovníka klasické hudby, který se nezdráhá postavit na pranýř vlastní rodiče, zemi, národ, církev i celou dnešní západní civilizaci.

Našemu znechucení tímto bytostným mizantropem a čtenářskému přehlcení jeho neutuchajícími výpady zabraňují dvě věci. Tou první je hrdinova nefalšovaná sebekritičnost a tou druhou samotný styl jeho sžíravých glos. Ty jsou sice formulovány se značnou necitlivostí, otevřeností a nejsou prosty ani vulgarismů, ale svou obrazností, barvitostí a trefností nepřestávají čtenáře překvapovat a uchvacovat. Při četbě Vargova krutého, a přitom skvostného pamfletu se často neubráníme úsměvu provázenému přitakávajícím kýváním hlavou a je nám docela jedno, že se tím nezřídka smějeme sami sobě. A právě skutečnost, že tolikeré zde kritizované jevy jsou nám důvěrně blízké, je nejlepším důkazem toho, že idea středoevropanství není pouhým mýtem ani umělým konstruktem.

Doma není nikdo prorokem Seznam hrdinou pranýřovaných nedostatků a prohřešků současné společnosti nebere konce a dotýká se všech oblastí lidského života – rodiny, práce, jídla, sportu atd. atp. Svébytné místo v něm ovšem zaujímají – ať už domnělé, či skutečné – problematické rysy polské národní povahy a Polska jako takového. Je to prý země prázdná a placatá, obývaná národem sedláků, jehož kuchyni vévodí svatá trojice sestávající z brambor, řepy a zelí. Je to prý země veskrze průměrná, jejíž představitelé nikdy nepřijali za svou zásadu bojovat jen tehdy, když je nějaká šance na vítězství. Je to prý země páchnoucí střídavě krví a smaženým jídlem, která sice má své moře, jezera a hory, ale všechny malé, bezvýznamné a neslané nemastné. Je to ale také země v mnoha směrech podobná té naší, byť zmínka o Češích padne v celé knize všehovšudy jednou. I proto se nám Vargovy Piliny budou číst lépe než Polákům – můžeme s hrdinou sdílet jeho rozhořčení nad dnešními poměry, aniž bychom sami představovali jmenovitý cíl jeho kritických výpadů.

Krzysztof Varga: Piliny|foto:nakladatelství Protimluv

Krzysztof Varga, potažmo jeho hrdina Petr, zůstává kritikem povýtce nekonstruktivním, tzn. nelítostně tepajícím vybrané stinné stránky Poláků, jejich země i celé naší doby, ale při tom nenabízejícím žádné spásné východisko či alespoň nějakou alternativu. Jím nastavené zrcadlo odráží jen prázdnotu a tmu – zatímco minulé civilizace po sobě zanechaly alespoň nějaké kamenné památky, po nás zůstanou nanejvýš piliny. O moc víc toho ostatně po mnoha hlubokých zářezech autorova výjimečného ostrovtipu nezbývá ani z polských, potažmo našich vlastních pohodlných představ o světě kolem. A přece se u četby Pilin přinejmenším ti cyničtější z nás královsky pobaví.