Přímý přenos na Vltavě: Graeme Jenkins diriguje FOK

Anglický dirigent Graeme Jenkins je doma v Dallaské opeře, spolupracuje například s Covent Garden, Vídeňskou státní operou i nejlepšími symfonickými orchestry Evropy. Při jeho vystoupení ve Smetanově síni Obecního domu bude uveden první violoncellový koncert Dmitrije Šostakoviče a třetí z šesti pozdních mší Josepha Haydna zvaná Nelsonmesse. Koncert zahájí u nás málo známá skladba Fantazie na téma Thomase Tillise anglického tvůrce Ralpha Vaughna Williamse.

Jak skladba Ralpha Vaughna Williamse vznikla a jak významné místo zastává v anglické hudební kultuře?Williams tuto hudbu komponoval na základě nádherné duchovní melodie anglického renesančního tvůrce Thomase Tillise. Svou Fantazii zkomponoval na začátku 20. století pro anglickou katedrálu v Glosteru, kde se konal hudební festival. Williams, tehdy téměř neznámý skladatel, byl festivalem k napsání skladby vyzván a podle mého názoru vytvořil jednu z nejvíce anglických skladeb. Uvést ji v Praze je pro mě nádherná možnost vrátit se svým způsobem domů, protože po letech studia hudby Leoše Janáčka, kterou jsem prováděl v mnoha operních domech Evropy i Spojených států, mám konečně možnost nastudovat a představit v Praze anglickou hudbu. Máte pravdu – tuto Williamsovu skladbu zná skutečně málokdo, a málokdo ji také hraje. Faktem ale je, že má neuvěřitelný vnitřní náboj, má srdce.

Franz Joseph Haydn by Thomas Hardy 1791 |foto: Wikimedia Commons

Dnes ráno jsme ji s Pražskými symfoniky hráli podruhé a bylo úžasné sledovat, jak se postupně dostávají dovnitř, do její atmosféry, ducha… Já sám v ní cítím ohromnou hrdost jejího autora, který se na začátku 20. století vrací o pět století zpět a oživuje hluboké duchovní sdělení svého renesančního předchůdce. To je jedinečné. Záhadného, tajemného ducha skladby navíc umocňuje instrumentace a s ní spojené rozmístění hudebníků na pódiu. V popředí se nachází menší smyčcový orchestr se sólisty, a daleko od nich, kdesi v pozadí, je větší orchestr. Když zahrají, působí to, jako by byli duchové, kteří se zjevují kdesi na pohřbu. Toto rozmístění vytváří nádherné efekty echa, ozvěn. Je to zkrátka úžasný kus.

Jakým jazykem Williamse v této skladbě mluví? Používá jazyk renesanční hudby nebo vytváří autentický hudební jazyk? Williamse si bere téma, které rozvíjí do velice vřelých a jednoduchých harmonií. Je třeba si uvědomit, že umění kompozice se učil v Paříži, takže byl velice silně ovlivněn Ravelem a Debussym. Jeho hudba je ale přesto velice anglická. Celý život se zajímal o tradiční, anglickou lidovou hudbu. Dělal v podstatě to, co dělal Leoš Janáček. Chodil po anglických hospodách a poslouchal, jak lidé mluví a tyto melodie si zapisoval. I proto je považován za výrazně anglického autora. Možná ještě více anglického než je například Edward Elgar.

Co je pro vás jako dirigenta na interpretaci Williamsovy skladby nejzajímavější a také nejtěžší?Být pravdivý. Partitura není složitá. Ale vytvořit tu specifickou, prostorovou kvalitu – to je výzva. Vždy si představuji, jako bych byl v katedrále v Glosteru, kde je neuvěřitelná akustika, a snažím se ty vibrace vytvořit i ve Smetanově síni. Snažím se být pozorný a klidný a dát největší prostor hudbě, protože Williamsova skladba mluví sama za sebe.

Graeme Jenkins diriguje FOK (Pražské jaro 2014) |foto: Pražské jaro Zdeněk Chrapek

Dalším kusem večera je první violoncellový koncert Dmitrije Šostakoviče. Frenetická, ironická skladba, ve které se ozývají vlivy Sergeje Prokofjeva. V čem pro vás spočívá jedinečnost této kompozice? Pro mě je veškerá Šostakovičova hudba o individualitě, která stojí, vymezuje se proti společnosti. Individualitu v této skladbě samozřejmě představuje violoncello, které nese obrovskou tenzi a nervozitu, která vyplývá z nejistoty, co se stane. Lidé se často ptají, jestli stále se opakující téma v Šostakovičově slavné Leningradské symfonii reprezentuje německé tanky, které se stahují a krouží kolem Leningradu. Samozřejmě, že ano. Šostakovič také dosvědčil, že když psal Lady Macbeth Mcenského újezdu, každou noc se bál, že přijde KGB a odvede ho. Jeho hudbu prostupuje strach a úzkost z tohoto stále přítomného tlaku a útlaku. A to je i případ jeho prvního violoncellového koncertu. Ukazuje individualitu, která se snaží udržet si svůj vlastní postoj proti autoritám totalitního sovětského státu.

Orchestr FOK má v provádění hudby Dmitrije Šostakoviče bohatou tradici. Přes deset let s orchestrem jako dirigent spolupracoval skladatelův syn Maxim, který řadu skladeb svého otce s orchestrem uvedl a také nahrál. Vnímáte z přístupu, ze způsobu interpretace tuto afinitu? Řekl byste, že tento orchestr má pro provádění Šostakovičovy hudby zvláštní dispozice? Od první zkoušky bylo vše na svém místě, naprosto precizní. Tam, kde mají být staccata, jsou staccata a tak dále. Perfektně znají a umějí předat Šostakovičův zvukový svět. Tento orchestr navíc umí velice přesně vyjádřit onu hlubokou touhu, úzkostné a přesto pevné volání po svobodě. Myslím, že obecenstvo jejich přístup určitě ocení. To dědictví, o kterém jste mluvila, je v jejich hře znát a cítit.

Zkouška na koncert FOK pod vedením dirigenta Graeme Jenkinse |foto: Anna Černá

Šostakovičův violoncellový koncert je považován za jeden z nejobtížnějších koncertů pro violoncello. Jak si v něm vede Jiří Bárta?Je úžasný. Skvěle komunikuje s orchestrem. Celý koncert, ale zejména poslední čtyři strany partitury jsou tak těžké na souhru! Je to velká výzva pro něj i orchestr. Co se jeho přístupu a interpretace týče… Pro každého interpreta, který koncert studuje a hraje, je tu velký předobraz Mstislava Rostropoviče, pro kterého Šostakovič skladbu napsal a který ji v roce 1959 s Filadelfským orchestrem také premiéroval. Na slavné nahrávce Rostropovič v polovině druhé věty najednou začne zrychlovat. A Jiří Bárta mi řekl - nechci se držet této Rostropovičovy interpretace. Myslím si, že to je skvělé, protože tak ještě více vynikne intenzita a napětí Šostakovičova sdělení.

Řídil jste a řídíte významné světové orchestry. Čeho si nejvíce ceníte na Pražských symfonicích? S orchestrem FOK jsem se poprvé setkal před dvěma lety na Hudebním festivalu Pražské jaro a udělali jsme společně skvělý wagnerovský koncert. Hráli strhujícím způsobem, s velkým mistrovstvím a přesností. Každý venku zná Českou filharmonii. Myslím si ale, že by měli lépe znát Pražské symfoniky. Je to seskupení hudebníků, kteří do hraní dávají srdce. A to se nestává často.

Violoncellista Jiří Bárta |foto: Alžběta Švarcová