Recenze: Ostravské čekání na lístky na Godota se vyplatí

I když je to až neuvěřitelné, žádné z ostravských divadel v minulosti nikdy do svého repertoáru nezařadilo nejslavnější hru klasika absurdního dramatu Samuela Becketta o věčném čekání a přemýšlení o tom, na co vlastně čekáme. První ostravskou inscenaci Čekání na Godota až nyní, tedy padesát let po premiéře pražské, uvedlo Divadlo Petra Bezruče.

Velká bílá plocha jeviště, pahýl připomínající strom na jedné straně a velký černý balvan na druhé straně scény, a jinak nic než světlo, herec a text. Základní atributy divadla režisér inscenace jedné z ikon absurdního dramatu Štěpán Pácl nijak režijně neozvláštňuje, jedinou výjimkou je snad jen růst listů na suchých stromech na začátku druhého dějství. Toto ojedinělé režijní gesto stylově plně zapadá do promyšlené výstavby jednotlivých gagů celé inscenace.

Páclovo zaměření na režijní práci s hercem je očividné

Úlohu režiséra v tomto ohledu mu však herci velmi ulehčují: představitelé obou hlavních postav Estragona (Norbert Lichý) a Vladimíra (Dušan Urban) jsou pro obsazení do těchto rolí téměř ideální. Jejich klaunství, vzájemná souhra, hravost i herecká zkušenost je základem jejich excelentního výkonu.

Obsazení Kateřiny Krejčí do role vládce Pozza je také šťastným krokem. Herečka se zdárně vyhýbá nástrahám projevů ženskosti, které by vnesly do inscenace svár mužského a ženského principu, což je téma pro tuto hru cizí. Její Pozzo je vlastní bezpohlavností umocněním absurdity slepého vůdce. Lépe vyjádřit současnou velmi častou myšlenkovou impotenci a slepotu vrcholných politiků a vládců snad ani nelze.

Sluha Lucky Michala Sedláčka je oním typem mlčenlivého bezduchého poskoka, jak jej autor předepisuje. Přesto (možná však právě proto) si herecká exhibice Michala Sedláčka ve scéně jeho jediné promluvy vysloužila při premiéře potlesk na otevřené scéně. Výprava lvy Kamanové (zejména kostýmy a mezi nimi především kostým Pozza) velmi napomáhají vyznění hry. A pokud dramaturgyně inscenace Daniela Jirmanová chtěla přes všechnu bezvýchodnost vepsanou Samuelem Beckettem do textu přinést nějakou naději, pak obsazení Sarah Haváčové a její téměř andělský zjev u postavy Jinocha tuto naději vskutku přinášejí.

Lokalizace a aktualizace šitá Ostravě na míru

Inscenace hry Čekání na Godota v podání Divadla Petra Bezruče obsahuje i divácky velmi vděčné aktualizace, byť zaměřené spíše do divadelního světa: scéna vzájemného nadávání si mezi Estragonem a Vladimírem přinese nadávky ve znění Ty Olomoučáku, ty českotěšínský herče, ty šmíráku atd. Pokud Štěpán Pácl tyto aktualizace jako režisér schválil v kontextu marného čekání na někoho, kdo spasí ty, kteří čekají na pomoc zvenčí, je právě tato aktualizace velmi namístě.

Celkové vyznění představení rezonuje se vším, co bylo o slavné hře s námětem promarněného bytí a marného čekání na pomoc od někoho, kdo nikdy nepřijde, napsáno. V kontextu Ostravy a jejího společenského i politického klimatu, životní prostředí nevyjímaje, je uvedení Čekání na Godota v podobě, jak ji u Bezručů inscenují, více než potřebné. Ostravu jako takovou ovšem přesahuje: kdekoliv totiž lidé čekají, že přijde někdo, kdo za ně vyřeší jejich problémy, čekají marně. Ať už jde o situace uvnitř rodiny, v životě jednotlivce či společnosti. Tento vzkaz inscenačního týmu ostravského Čekání na Godota je naprosto srozumitelný.