Herec Jiří Dvořák se vrací k roli Salieriho; nová deska Lenky Dusilové má symfonické souvislosti; pomíjivé umění Any Mandiety

Přistupuje Dvořák dnes k této roli jinak? „Spíš mě šokovalo, že ačkoliv jsem se domníval, že jsem text z brněnské inscenace už dávno vytěsnil, během zkoušení mi naskakovaly škrty právě z brněnské verze. Přitom obě inscenace jsou jiné. Když to zjednoduším, tak v Brně byla víc do komiky, v Praze je civilnější. Dělalo mi zpočátku problém oprostit se od tehdejšího pojetí a jít cestou režiséra Martina Čičváka,“ odpovídá Jiří Dvořák v rozhovoru pro Právo.

Mladá fronta Dnes informuje o posledním dílu televizního cyklu Nevinné lži nazvaném Hra. První program České televize uvede drama o nebezpečí, která hrozí dětem na internetu, v neděli večer. Podle deníku je film natolik drsný, že se televize rozhodla pár záběrů změkčit, tedy rozostřit. „Diváci budou možná vyděšeni, ale jsem si jist, že je nezbytné pojmenovat věci tak, jak jsou,“ shrnuje důvody Ondřej Vetchý, který ve snímku hraje mstitele rodinné tragédie.

Nové album Lenky Dusilové a skupiny Baromantika recenzují Hospodářské noviny. Podle redaktora Ivana Hartmana se na albu V hodině smrti podílejí hudebníci, kteří uvažují bezmála v symfonických souvislostech a jejich přístup k hudbě je velmi sofistikovaný.

Hlína jsi a v hlínu se obrátíš - to je titulek z Lidových novin, které hodnotí výstavu nekonvenční tvorby Any Mandiety v Galerii Rudolfinum. Hlavním námětem expozice Stopy se stalo vyrovnání s přírodou v nejširším slova smyslu. Její díla jsou často krátkodobá - vznikala ve volné přírodě, kde přirozeně a rychle zanikla. Fotografie a filmy zachycují vyhrabané, vypálené nebo navršené obrysy jejího těla.

„Je obtížné kategorizovat práci Any Mandiety, která podle některých kritiků spadá do oblasti landart, bodyart a podle dalších jde hlavně o kvalitu záznamů jejich akcí a rychle pomíjivých děl, tedy fotografií a filmů,“ tvrdí výtvarný kritik Filip Šenk v Lidových novinách.

Hospodářské noviny zvou do Národní galerie na výstavu děl sochaře Jiřího Sozanského nazvanou 1984 - rok Orwella. Celé jedno podlaží Veletržního paláce zaplňují velkoformátové malby, kresby, bronzové plastiky a fotografické i filmové záběry.

„Na pomoc si bral oblíbené materiály jako sádru, balíky slámy či hadrů, igelit, piliny, mrtvá těla holubů, ale i armovací rošty připravené ke zpevnění betonových bloků nebo dvě nahá těla tanečníků Evy Černé a Karla Vaňka, která obklopena všudypřítomným rozkladem upomínala na politické procesy i tehdejší režimní rituály,“ píše Pavel Vokatý v Hospodářských novinách.