Baletní divadlo Rodin vyzařuje energii emocí i vášní

Dílo je inspirováno bouřlivým životním osudem sochaře Augusta Rodina a jeho žákyně, múzy a dlouholeté partnerky Camilly Claudelové. Zakladatel baletního souboru, Boris Eifman, patří k předním světovým choreografům, bývá označován za divadelního mága, jehož doménou je psychologický balet. Zakládá si na špičkové taneční technice, stejně jako na prvotřídních hereckých výkonech.

Mnoho svých děl jste věnoval výjimečným osobnostem, ať už to byl Čajkovskij, Moliére, Pavel I., nebo nyní August Roden. Co bylo pro vás nejdůležitější při jejich výběru? Dramatický osud, nebo to, že vám byly něčím blízké?Samozřejmě, mnoho velkých umělců mělo i velmi dramatický osud, který se stal předmětem uměleckého zkoumání. Pro mě je důležité, aby hrdinové mých baletů mi byli blízcí a abych skrze jejich osud do jisté míry prožil i ten svůj. Musím vnímat duševní spřízněnost, ve vztahu k umění, k lidem, světu a tak dále. Bylo pro mě pokaždé nesmírně zajímavé nahlédnout do jejich vnitřního světa a odhalit příčiny toho, proč se jejich osud vyvíjel tak, jak se vyvíjel. Důvody té či oné tragédie. Výběr mých hrdinů rozhodně není náhodný.

Jak tomu bylo v případě Rodina? Sehrál roli i váš vztah k dílu tohoto geniálního sochaře?U Rodina to je vysloveně zvláštní případ. Byl to sochař, kterého celý život zajímalo tajemství lidského těla. Chtěl to tajemství odhalit prostřednictvím svého umění. Já jako choreograf dělám totéž, snažím se odhalit tajemství řeči lidského těla. A touto řečí se snažím vyjádřit vnitřní svět člověka. Je mi také blízká samotná povaha umělce, který je pro umění schopen obětovat vše, aby dosáhl ideálu, svého tvůrčího cíle. V tomto baletu je velmi důležitá i postava Rodenovy žačky a milenky Camilly Claudel. Byla to geniální, nesmírně nadaná sochařka, ale její osud byl velmi tragický. Obětovala svůj talent, mládí a vlastně celý život Rodinovi. Ten ale nebyl schopen se dělit o úspěch, ani o svůj život. Posledních třicet let strávila Camilla v blázinci.

Představení Rodin (Eifman Ballet) |foto: Státní opera Praha

Úspěch těchto výjimečných osobností bývá často vykoupen nešťastným osobním životem a nezřídka, jak už jste zmínil, psychickými poruchami. Šílenství je pro vás také jedno z velkých témat…Šílenství je podle mě kategorie, která není dosud zcela prozkoumána. O bláznech říkáme, že jsou nenormální, ale jaká je norma? Co je normální? Oni žijí ve svém zvláštním světě, který toužím poznat. Protože v tomto světě existují jiné obrazy, jiná fantazie, jiné hodnoty. Je to neuvěřitelný svět, o kterém jsem přesvědčen, že může odhalit a obohatit i ten můj.

Vaše inscenace jsou téměř výhradně příběhové, často vycházejí z literárních nebo divadelních předloh. Abstraktní balet vám není blízký?Abstrakce jako taková v baletu neexistuje. Když je na scéně mužské nebo ženské tělo, nemůže jít o abstrakci. Nejsou mi blízké moderní baletní produkce postrádající děj. Podle mě sehrály svoji roli ve vývoji nových tanečních forem, staly se impulsem pro nový pohled na tanec jako takový, pro využití lidského těla v nové harmonii a plasticitě. Víte, já jsem člověk divadla. A moderní tanec opustil divadelní prostory. Už nejde o divadelní představení, ale o jakési performance. A pro mě je důležité právě to divadlo - dramaturgie, herci, scénografie, světla. To vše, co může v divácích vyvolat velmi silné emoce. U mě jde také o filosofii. Ve svých představeních se nesnažím ukazovat jen krásnou choreografii, ale také předávat silnou emocionální energii. Myslím si, že v současné době vtáhnout diváka do světa prožitků, utrpení, silných dojmů dokáže pouze balet toho druhu, jaký dělám já. Kde je silná energie emocí a vášní. Kde divák spoluprožívá to, co se děje na jevišti. Domnívám se, že budoucnost baletního umění 21. století spočívá v baletním divadle, které prosazujeme.