Quo Vadis: jevištní show pro masy

Původní slovenský muzikál Quo Vadis autorů Martina Kákoše, Gabo Dušíka, Petera Uličného a Jaroslava Moravčíka v podání činohry Národního divadla moravskoslezského a v režii Petera Gábora je velkou jevištní show zaměřenou především k uspokojení vkusu nejširších diváckých mas.

Autoři předlohy vycházejí z rozsáhlého románu Henryka Sienkiewicze ověnčeného Nobelovou cenou za literaturu. Tématem rozpadu společenského řádu a hledání nové víry se dotýkají i dnešní reality.

Vstříc nenáročnému divákovi

Současný umělecký šéf činohry Národního divadla moravskoslezského Peter Gábor ve svých režiích často sahá k efektnímu aranžmá. Muzikál Quo Vadis to potvrzuje. Dramaturgie činoherní sezóny pod jeho vedením je koncipována tak, aby nejméně jedním titulem uspokojila každou část publika, od té nejnáročnější až po nejméně náročnou. Muzikál Quo Vadis v provedení činoherního souboru a v režii Petera Gábora jde programově vstříc masovému vkusu.

Scénograf David Bazika postavil na jeviště velké schodiště složené z jednotlivých do sebe zapadajících segmentů. Jejich přestavbou pak vytváří postředí katakomb i cirku. Celá režijně-scénografická koncepce je jednoduchá a zároveň funkční, nápaditě využívá vertikální členění i hloubku jeviště. Dobové kostýmy Kataríny Holkové zapadají do snahy o barvitou podívanou.

Spokojení budou příznivci popové hudby

Plakát k muzikálu Quo vadis |foto: Národní divadlo moravskoslezské Ostrava

Hudba Gaba Dušíka je lepší v těch pasážích, ve kterých slouží jako podklad tanečních scén, případně tam, kde plní atmosférotvornou roli při podkresu činoherních scén. Pokud však jde o písně, není melodicky příliš nápaditá. Náročnější měřítka v tomto směru splňuje snad jen partitura křesťanské modlitby, které předchází recitativ postavy apoštola Petra v podání Miroslava Rataje. Už tento úvod, při kterém se herec opírá o svůj vskutku nádherně zabarvený hlas, patří k nejsilnějším okamžikům hry. Hudebně nejzdařilejší pak jsou pasáže vycházející z folklorních motivů, a z nich zvláště předloha vášnivého tance Poppaey, ženy císaře Nerona. Taneční projev Petry Lorencové, která Poppaeu hraje, hudbě plné vášně také patřičně odpovídá. Ostatně taneční scény v choreografii předního slovenského choreografa Jaroslava Moravčíka patří k tomu lepšímu, co muzikál nabízí. Jinak jsou písně melodicky spíše průměrné, chybí jim nápaditost a celku chybí hit, který by si divák po prvním poslechu zapamatoval. Velké uznání však zasluhují samotní herci, jejichž doménou je sice činohra, ale zde překvapují svým pěveckým uměním.

Nejlepší jsou činoherní scény

Výborná je zejména postava filozofa Petronia v podání Františka Strnada. Herec našel tu pravou rovinu sarkasmu a ironie, a jeho výkon se řadí k tomu nejlepšímu, co zatím na jevišti NDM předvedl. Císaře Nerona hraje Robert Finta jako do sebe zahleděného Narcise. Vladimír Polák dostal velkou hereckou příležitost v postavě Chilóna, udavače, který nakonec prohlédne a kaje se věrohodně za svůj odporný udavačský čin. Výrazný je i Jan Fišar v roli podlézavého dvořana Vitelliuse. Aleš Bílík nejen svým vzhledem, ale také projevem posouvá postavu apoštola Pavla až do jakési téměř andělské roviny. Postavu Lýgie, mladé křesťanky probouzející lásku ve Viniciovi při první premiéře ztělesnila Izabela Firlová (alternuje Lucie Končoková). Izabela Firlová hraje Lýgii jako plachou dívku, nicméně postavě by místy slušelo více energie. Vinicia hraje Ivan Dejmal, a jeho boj o milovanou ženu a nakonec i o novou víru patřičně oslovuje publikum.

Činohra Národního divadla moravskoslezského má v muzikálu Quo Vadis na repertoáru velkou výpravnou jevištní show, která bude s největší pravděpodobností divácky velmi úspěšnou podívanou. Je jen škoda, že tato inscenace nemá žádné vyšší ambice.