Výročí Bohumila Hrabala v titulcích novin

Pochybovačné reakce některé výstavy vyvolávají jaksi aprioiri, zvláště octne-li se v prostředí galerie osobnost známá především mimo svět výtvarného umění. Když se navíc podle Tomáše Pospiszyla ukáže, že jde o divácký hit, je jen otázkou času, kdy se ozve první kritik. Přesně to samé se před čtyřmi lety stalo přehlídce Tima Burtona v newyorském Muzeu moderního umění. A proč?

Výstavu tehdy kritici popisovali jako záplavu strašidýlek v neproměnlivém kresebném stylu. Víc než umění prý připomínaly suvenýry z natáčení. Zázrak, kdy Burtonovy postavy originálně komentují naši skutečnost, prý nastává až v okamžiku, kdy ožijí na plátně. Výstava před čtyřmi lety v Americe ukázala Burtonův svět, ale bez spojitostí s vnějškem. Kdo ví, uzavírá Tomáš Pospiszyl v Lidových novinách, třeba se v Praze stane zázrak.

Teď ale k hlavnímu tématu – stému výročí narození Bohumila Hrabala. Hospodářské noviny věnují spisovateli část víkendové přílohy. V ní na něj vzpomíná mimo jiné Jáchym Topol, kterého Hrabal osvobodil: „Bylo mi osmnáct a měl jsem pocit, že psaní může být snadné. Zároveň byl ale Hrabal všude, spolu se Seifertem byl možná jediným autorem vydávaným oficiálně, takže jako mladík jsem k němu měl trochu odpor. Čím jsem starší, tím víc ale Hrabalovi rozumím.“

Hrabalovi oficiálně vyšla první knih bezmála v padesáti letech. Jáchymu Topolovi knihy po světě začaly vycházet, když mu bylo kolem třiceti. „Připadalo mi to úchvatné, číst ze svých knih ve Švédsku, Londýně, Paříži, ve Varšavě,“ prohlašuje Topol, „dnes ale vidím, že nejde o to, být spojený s celým světem na internetu, nejde ani o to, aby knížky autorovi vycházely v deseti zemích. Hrabal chodil po několika ulicích okolo Automatu Svět, po příšerném Karlíně, ostře viděl a psaní věnoval celý život. To stačí.“

Daniel Konrád v Hospodářských novinách rozmlouvá s Dubenkou, celým jménem April Giffordovou, Američankou, která se coby studentka s Hrabalem seznámila v roce 1988 v pražské pivnici U Zlatého tygra. Když se vrátila do států, rozhodla se uspořádat Hrabalovi přednáškovou cestu po Americe. Na realizaci jejího nápadu přispěli Miloš Forman nebo Meda Mládková. Výsledkem bylo sedmitýdenní Hrabalovo turné po amerických univerzitách.

„Vy jste ta Ariadna a já jsem ten Théseus, vy jste ta, která namotává několik tisíc kilometrů dlouhou nit,“ psal Hrabal v knize Listopadový uragán. Když se se svou Dubenkou Hrabal ve státech setkal, údajně své tlumočnici navrhl: „Pojďme tu dívku adoptovat!“ O pár let později ale o své múze Hrabal prohlašoval, že neexistuje.

Mladá fronta Dnes upozorňuje na dvě knihy a jeden film, které vycházejí a přicházejí do kin ke stému výročí narození Bohumila Hrabala. Monografie Hlučná samota mapuje rok po roce a den po dni Hrabalův život a vydal ji současný držitel autorských práv na spisovatelovo dílo, nakladatelství Mladá fronta. Druhá kniha se jmenuje Via Hrabal a pod editorským dohledem Tomáše Mazala na spisovatele pro nakladatelství Novela bohemica vzpomíná bezmála padesátka kulturních osobností nejen od nás, ale i ze světa.

Rok bez Magora nebo Český woodstock – to jsou filmy, které má na kontě dokumentarista Oliver Malina Morgenstern, který se teď pouští také do Hrabala. Film, který má vstoupit do kin 10. dubna, je koláž, kterou provází hlas Oldřicha Kaisera. Obraz pak jeho slova ilustruje dokumentárními záběry, dobovými fotografiemi a hranými dotáčkami. Ty se týkají hlavně historek ze spisovatelova dětství, například jak se coby mladý všetečný chlapeček tak dlouho nakláněl nad kašnou, až se v ní začal topit.

Právo cituje slova Bohumila Hrabala, která napsal nedlouho před svým definitivním odchodem: „Dosáhl jsem vrcholu i jisté prázdnoty a moje tendence je sestupná. No prostě, bude mi osmdesát let. Za poslední dva čtyři roky jsem sice napsal celou řadu malých esejů, které by vydaly na knížku, ale na větší knížku už nemám.“

Cituje Právo spisovatele krátce před jeho smrtí 3. února 1997: „Mám ten dojem, že to, co jsem udělat měl, jsem udělal. Čili – moje nebesa jsou smířena! Já nemám pocit, že jsem žil nadarmo. A to je nejdůležitější.“