Výstava fotografií Alécia de Andrade znovu oživila svět staré Paříže

Od jeho úmrtí uplynulo deset a právě to byl důvod uspořádat mu nyní v Muzeu židovského umění a kultury v Paříži výstavu.

Autor přesídlil do francouzské metropole v šedesátých letech a až do konce svého života spolupracoval s prestižními světovými časopisy a byl také členem mezinárodní fotografické agentury Magnum.

Fotograf ze znepokojující čtvrti

Paříž středu, Paříž Marais, Bažin, je ideální oblastí pro co největší zmatek: houštiny historie, všedního života a legend (…), napsal Aramand Lanoux ve své půvabné knize Paříž ve tvaru srdce. A měl pravdu.

Čtvrť Marais se táhne od náměstí Voges až k Palais-Royal, podél Seiny, kolem Châtelet a kdysi k ní patřila i slavná tržnice, dnes této čtvrti dominuje kulturní středisko Centre Pompidou, zkráceně Beaubourg, rafinovaná barevná konstrukce, kde v jednotlivých poschodích se konají koncerty, výstavy, uvádí se experimentální balet a moderní opery.

V této znepokojující čtvrti, kde svého času bydlela i česká básnířka Vladimíra Čerepková, která nás letos opustila, se v roce 1964 usadil i známý fotograf, básník a pianista Alécio de Andrade, narozený v roce 1938 v Austrálii.

Poté, co získal stipendium ke studiu na pařížské filmové fakultě, našel si svůj nový domov v ulici Rosiers, kde žil až do své smrti v roce 2003.

Mizející malý svět francouzských ulic

Pařížané si jeho dílo připomněli na výstavě v Museu židovského umění a kultury, expozice nesla název Rue des Rosiers a představila pětašedesát černobílých fotografií, jež autor věnoval čtvrti Marais, dnes bohužel ohrožené turistickým průmyslem.

Alécio de Andrade: Paříž, Rue de Seine (1976) |foto: Oficiální stránky Alécia de Andrade

Alécio de Andrade již od roku 1975 pilně dokumentoval svůj „malý svět“, všední každodenní život v místě, kde bydlel, v ulicích Rosiers, Pavée a náměstíčku Pletzl.

V dvojposchoďovém výstavním prostoru byly instalovány fotografie zejména z let 1974 až 1982. Na jedné z nich vidíme, jak trojice žen stojí před domem číslo 13 v ulici Pavée a bezradně hledá adresu, jakýsi muž ochotně ukazuje směr a jiný, s balíkem v ruce, zpovzdálí pozoruje scénu; možná chce poradit, ještě váhá…

Na jiné fotografii zachytil Alécia de Andrade restauraci na rohu ulice Rosiers 18 a Ferdinanda Duvala, známou jako Jo Goldberg; 9. srpna 1982 se objekt stal terčem antisemitského útoku a před sedmi lety byla restaurace definitivně uzavřena.

A v domě s dvojčíslem 32-34 na téže ulici býval obchod pana Malika, který do Paříže dovážel lahůdky z Maroka, dnes je na tomto místě košer-restaurace, ustavičně nabitá turisty.

A na další fotografii autor opět zachytil ulici Rosiers, kde v čísle 25 bývalo známé uzenářství Emouna, jež nabízelo zase tuniské speciality, to však už také vzalo za své, vystřídala ho velká samoobsluha.

Umělec se smyslem pro detail i poezii

Alécio de Andrade dovedl mistrně zachytit nejen synagogy, domy, ulice, pasáže, výlohy, vchody, ale i lidské portréty, úsměvy, gesta a pohyby, duševní hnutí i nálady; na několika fotografiích dokonale zvěčnil holiče, obuvníky, vetešníky i chlapce při studiu v synagoze v ulici Pavée, stejně jako v Tournelle, jindy zase děti hrající si na náměstí, na bývalém tržišti.

Alécio de Andrade: Paříž, park Monceau (1976) |foto: Oficiální stránky Alécia de Andrade

Nutno připomenout, že v roce 1880 po velkém protižidovském pogromu v Rusku se ve čtvrti Marais usadili uprchlíci a ti dali čtvrti zvláštní charakter, stejně jako početná vlna Židů z Alsaska, která se rovněž uchýlila do Paříže.

Od 19. století se v Marais usazovali především ažkenázští Židé. A právě tady se nově příchozí pomalu sžívali s francouzskou kulturou i jazykem, a proto na fasádách některých domů, které vidíme na fotografiích, jsou ještě patrné nápisy v cyrilici, němčině, jidiš i v hebrejštině jako třeba na domě číslo 16 v ulici Rosiers, který zde stojí již od roku 1910.

Zvláště cenná je fotografická série nazvané „Pletzl, jidiš náměstíčko“, jehož vývoj, změny a proměny Andrade zachytil s velkým smyslem pro detail a poezii.

„Archivář“ s fotoaparátem

Na závěr mě opět napadá výrok, tentokrát francouzského historika a romanopisce Braibanta: Země bez archivu by se podobala člověku postiženému ztrátou paměti.

Dnešní „archivář“ neutírá prach ani neodhání myšky, bývá často vybaven fotoaparátem a Alécio de Andrade patřil v tomto směru k těm nejlepším, chtěl, aby to, co se děje v naší každodennosti, bylo zachováno pro budoucnost.