Poválečný bohémský život Paříže zachytil holandský fotograf Ed Van der Elksen

Van der Elksen nikdy nevycházel bez fotoaparátu, fotografoval, kudy chodil, kde seděl. Vytrvalou pozornost věnoval levému břehu Seiny, bulváru Saint-Germain-des-Prés a přilehlým ulicím, místu, o kterém Boris Vian ve svém Průvodci po Saint-Geramain- des-Prés píše jako o ostrově s vlhkým klimatem a půdou umělecky mimořádně úrodnou…

Kavárny a kluby na levém břehu Seiny se v padesátých letech staly hlavním místem existencionalistů, literátů a doménou pařížské bohémy. K pravidelným návštěvníkům patřil Jean-Paul Sartre, Simone de Beauvoir a mnozí další.

Nikdy nepracuj!

Ed Van der Elksen se zcela ponořil do víru nočního života, přitahuje ho společnost, která nezná žádná tabu, bezstarostný bohémský život, jehož heslem je: NIKDY NEPRACUJ! Však také o této společnosti časopis Nuit et Jour z 9. října 1947 napsal: (…) existencionalistické plémě nezná kravaty, potlouká se ve starých škrpálech a kalhoty si upevňuje provázkem (…).

Elksenovy fotografie z let 1950 až 1954 jsou kronikou pohnuté poválečné doby. Intelektuálů v černých rolácích, kuřáků hašiše a opia byli plné lokály a kavárny, jedna z nich, zvláště vyhlášená, byla v ulici Four v čísle 22 a jmenovala se U Moineau; na piano zde hrával Jean Schoubert, zpívalo se až do rána, domů se nechodilo, spalo se na židlích, u stolků i pod nimi. Později o této době Van der Elksen napsal: Ve dne v noci jsem žil v kavárnách, týdny, měsíce, aniž bych uvažoval o tom, co se vlastně děje (…).

V této době vytvořil pozoruhodné dílo, román ve fotografii; zachytil život nastupující poválečné generace, zklamané, bez iluze, bez budoucnosti, zachytil narkomany, opilce, spáče na dřevěných lavicích.

Černobílé příběhy

Snímek z roku 1951 nazvaný Jean-Michel a Freddy, opilí, rue Four, zpodobňuje dva chlapce v podroušeném stavu, vzájemně se podpírají, jeden mhouří oči a usmívá se, druhý si patrně něco prozpěvuje. Postavy vrhají ostré stíny, pootevřenými dveřmi v pozadí proniká na ulici světelný pruh. A na dalším snímku s názvem U Moineau, Paris 1952-1954, u stolečku s pitím sedí dvojice ve vášnivém objetí, milenci se podobají spojitým nádobám, okolní ruch je neruší…

Van der Elksen měl vlastní filmovou techniku, jeho černobílé fotografie jsou přesvědčivým dokladem umělecké citlivosti; dokázal zachytit omamnou náladu, zakouřený lokál, polibek u výčepu, gesto; dokázal zachytit nezachytitelné. Hlavní hrdinkou jeho díla z této doby byla Vali Myers, série těchto fotografií s názvem Miluji levý břeh je vystavena poprvé. Nejpůsobivějších z nich je nepochybně dvojportrét dívky ve světlém roláku, která se teskně dívá do špinavého zrcadla. Autor zachytil její smutný výraz v jeho odrazu, snímek nazval lakonicky: Vali Myers, Paris, 1951. Van der Elksen na tomto snímku mistrně zvěčnil prchavý okamžiku.

Na jiné fotografii z roku 1950 s názvem Roberto a Vali M. ji vidíme opět, tentokrát z profilu; muž připaluje ženě cigaretu, jejich ruce se dotýkají, profil Vali je kontrastní, vystupuje ze stínu, naopak tvář muže je v pološeru. Van der Elksen byl přímo uhranut fotogenickou, černookou brunetkou, osudově se do ní zamiloval.

Vali Myers byla původem Australanka, která se rovněž usadila v Paříži, k jejím nejbližším přátelům patřil Jean Cocteau i Jean Genet, byla jejich múzou; stejně jako oni vyznávala nekonformní způsob života, milovala skandály a naprostou volnost, žila jen po kavárnách a bistrech. Vali Myers se brzy stala legendou, získala přezdívku Jack Keroouac à la parisienne.

Návrat do Holandska

V roce 1959 se Elksen podruhé oženil, avšak nikoliv s Vali, ale s Gerdou van der Veen; krátce nato se vrací do Holandska. Následující léta hodně cestuje, navštěvuje jižní Ameriku, Japonsko i Koreu; z těchto cest přináší pozoruhodné fotografie i dokumentární filmy. V roce 1989 u něj propukla rakovina, o postupu nemoci natočil Elksen dokumentární film Bye, Na shledanou, a ještě stačil napsat retrospektivní knihu s názvem Bylo nebylo.28. prosince roku 1990 umírá.