Nové knihy

Nakladatelství Milana Hodka vydalo publikaci zachycující průřez tvorbou básníka a výtvarníka Romana Erbena. Autor, původní profesí strojní inženýr, debutoval před více než čtyřiceti lety ve sborníku Surrealistické východisko. Dlouhá desetiletí však jeho dílo u nás znal jen úzký okruh sympatizantů, což bylo způsobeno jednak autorovou emigrací v 80. letech a jednak výlučností jeho poetiky. Ať už se Roman Erben vyjadřuje slovem nebo obrazem, nikdy není snadno uchopitelný ani pochopitelný. Jeho programová antiracionalita a samorostlý, nezařaditelný výraz kráčí proti zavedeným představám o literárním i výtvarném díle. Týká se to také právě vydané knihy Events a jiné drobné akce, kde najdeme i úvodní studii a interview s autorem. Kresby Romana Erbena na první pohled připomínají obrázky na okraji sešitů studenta nudícího se na přednášce. Skrumáž tvarů a figur, pomatené technické nákresy, chaotický komiks. Teprve při pozorném průzkumu zde objevíme ukryté děje, obrazové šifry či tichý smích umělce, kterého inspiroval nejen surrealismus, ale i free jazz, němá groteska či zážitky z řízené intoxikace LSD v 60. letech. Podobná nedůvěra k zavedenému náhledu na realitu čiší i z autorovy poezie. „Tři slova do skla, jedno do pytlíku, jedno do hrobu“, přičemž ten hrob je „plný knedlíků“, jak čteme v jednom z Erbenových „divných“ textů, které se tváří tak vážně, až jsou k popukání. A jak říká tvůrce: „Tvář bez úsměvu je jako míč s ukopnutým nosem.“

Další autor dnešního přehledu, Jan Gabriel, má se zmiňovaným Romanem Erbenem společnou blízkost k surrealismu a pozici také tak trochu na okraji. Jeho nová básnická sbírka Rozházení chodci, kterou vydalo nakladatelství Dybbuk, nabízí poezii o něco přístupnější, nikoli však méně zneklidňující. Imaginaci popouští uzdu zvláště v textech, kde reflektuje současnou realitu, zejména tu mediální. V osobní rovině do jeho výrazu prostupuje jistá melancholie. „Nejsem sám, kdo neví nic o umírání,“ píše, nicméně dodává: „Nebožtíci přeci neexistují.“

K 11. září 2001 a jeho následkům se vrací napínavý román německého spisovatele Friedricha von Borriese. Jmenuje se Projekt 1WTC a odehrává se v New Yorku deset let po útoku na Světové obchodní centrum, které se znovu staví. Čtveřice hlavních hrdinů testuje sledovací systémy, které město prošpikovaly po teroristickém útoku. Leitmotivem jejich snažení je motto: „Strach ze ztráty svobody může vést ke ztrátě svobody.“ V překladu Jany Zoubkové knihu vydala Paseka.

Na konec jsem si nechal druhou část trilogie nazvané My tři a já. Jde o štafetové, cestopisné a vzpomínkové vyprávění trojice tuzemských písničkářů. Po Vlastovi Redlovi se tentokrát chopil pera Slávek Janoušek, kterého na jaře příštího roku doplní ve třetí knize Jaroslav Samson Lenk. Tím bude dokončena mozaika o společném „muzicírování i po světě rajzování“. A to v dobách svobodných i socialistických, kdy jsme dle slov jedné Janouškovy písničky byli přesvědčeni, „že stejně žádnej Ňujork není, dyť i ty kovbojové, dyť je to všecko vymyšlený“. Knihu vydalo nakladatelství Daranus.