Ari Folman: Futurologický kongres je divoký jako já sám

V českých kinech je nyní k vidění Folmanův nejnovější počin Futurologický kongres, volná adaptace stejnojmenné povídky slavného polského sci-fi autora Stanislava Lema, mj. autora Solaris.

Futurologický kongres je antiutopický příběh. Filmové studio v tomto částečně hraném a částečně animovaném filmu kompletně naskenuje herečku Robin Wrightovou a získá na ni kompletní práva. Po dvaceti letech se Wrightová vydává jednat o prodloužení smlouvy na futurologický kongres. Ocitá se ve světě zcela transformovaném a fantazijním, v animované zóně, kde každý může být, kým chce. Film je silně kritický k zábavnímu byznysu a Hollywoodu.

Čeho si na Stanislawu Lemovi ceníte nejvíc? Je to spíš příběh, nebo filozofický přesah?Myslím, že obojeho. Myslím, že Lem je v mnoha ohledech prorok. Tenhle člověk předpověděl tolik věcí a jeho práce má mnoho vrstev. Někdy to chvíli trvá, než si uvědomíte, jak hluboké jeho dílo je. Pro mě je to nejlepší sci-fi spisovatel vůbec. Ale je to víc prorok a filozof než spisovatel. A když si uvědomíte, kolik toho předpověděl ve Futurologickém kongresu! To je úžasné. Ta kniha je obecně hlavně alegorií komunismu v Polsku, ale přesto v ní najdete předpovědi všech věcí internetové éry, ve které žijeme. iPady, iPhony, 3D televize, to všechno už je v té knize. A víc než to, taky farmaceutický převrat a nástup farmaceutických drog v našich životech a úvahu, že současná společnost může být udržovaná na předepsaných lékových drogách.To všechno je v té knize. A proto mám Lema rád. Hloubka, do které se dostane na zkoumaném poli, je obrovská. Neuvěřitelná. Motiv užívání drog a udržování společnosti na drogách, proměňujících stav mysli, mě taky upomenul na Aldouse Huxleyho a jeho Brave New World, který v češtině známe jako Konec civilizace. Znáte tu knihu? Inspiroval jste se jí do nějaké míry?Samozřejmě, že ji znám. Samozřejmě jsem Konec civilizace četl. Ale hlavně jsem četl Huxleyho knihu Doors of Perception, Brány vnímání. To je jeho esej o užívání drog a o zkušenostech, které s nimi měl během psaní této knihy. Část té knihy je v mém filmu. Rozhodně.

Mluvíme o drogách, farmaceutickém průmyslu a o kontrole společnosti skrze drogy, zajišťující lepší životní iluzi. Jeden váš starší film se jmenuje Comfortably Numb, tzn. Příjemně otupělý. Může to mít nějakou souvislost, i když Comfortably Numb je na úplně jiné téma?No, o tom se nikdy nepřemýšlel, nechte mě chvilku přemýšlet... Film Comfortably Numb je o válečné zóně. O strachu a lidech, kteří žijí jako otroci strachu a snaží se s tím nějak vyrovnat. Je to skutečný příběh a tady, ve Futurologickém kongresu, je to spíš tak, jak to říká v závěru filmu doktor, kterého hraje Paul Giamatti. Dřív jsme měli jen jednu pravdu. Teď si ji můžeme znovuvynalézat. Drogy se pořád zlepšují a zlepšují. Je to dvacet... ne... dvaadvacet let, co jsem natočil Comfortably Numb a situace se změnila. A tak se změnil i film.

Můžete nám přiblížit vizi a logiku antiutopického světa, který jste ve Futurologickém kongresu vybudoval? Jaké rozdíly mezi svým filmem a tím, co napsal Stanislaw Lem, vnímáte?Nejdřív bych vám chtěl říct, že Lemova rodina film viděla na speciální soukromé projekci minulý týden. Po projekci mi řekli, že jde o nejpřesnější existující filmovou adaptaci Stanislawa Lema, což je úžasné vzhledem k tomu, jak jsme se vzdálili od znění předlohy. Duch knihy je ale v tom filmu zachovaný. Řekl bych, že Lem mluví o identitě. Hodně motivů se skutečně týká identity. A já jsem chtěl přenést témata z knihy do současnosti, aby popsala identitu mých současníků. Přenesl jsem Lema do současnosti reality show, nadvlády zábavního průmyslu, velkých, obřích filmových produkcí. Brzy nám řeknou: máš nějaký sen? Žij svůj sen! My to pro tebe dokážeme zařídit. Vypij tuhle ampulku a můžeš být, kým chceš! Co chceš být a kde chceš být... A jak vidíte ve filmu, a ostatně i v knize, nikdo nechce být obyčejný chlapík odvedle. Někdo, kdo má malý obchůdek, ženu a tři děti a každou neděli chodí do kostela. Všichni chtějí být Někdo. A ten někdo je známý z televize nebo z pódia. No a všichni nakonec mají úplně stejný sen.

Z filmu Futurologický kongres |foto: Aerofilms

Takže to jsou podle vás dopady zábavního průmyslu jak v naší současnosti, tak v budoucnosti vykreslené ve Futurologickém kongresu? Ano, rozhodně. Je to zábavní byznys tak, jak ho známe dnes. Máme multikanálové televizory, reality show a blockbustery v kinech.

A měli bychom s tím podle vás něco dělat? Třeba my, lidé z médií?No... Nechci vám kázat. Nejsem někdo, kdo přichází a říká: já mám řešení. Chci na věc jen upozornit. Žijeme v době, kdy máme k dispozici skenovací zařízení, v jakých jsme i my natáčeli jednu sekvenci do našeho filmu. S jeho pomocí dokážou kompletně oskenovat celou postavu, celého herce a jeho pohyby. A to znamená, že herci už prakticky nejsou potřeba k tomu, aby vznikaly filmy. Nechci předpovídat, jestli to je dobré, nebo špatné. Netrpím žádnou technofobií ani ničím podobným. Je to prostě další krok ve vývoji výroby filmů. Chci prostě jen vyložit všechny karty, se kterými se hraje, na stůl.

Z filmu Futurologický kongres |foto: Aerofilms

A můžete nám něco říct o zdroji vizuality animované části vašeho filmu? Zdá se, že je inspirovaná někde šedesátými léty, někde sedmdesátými a někde i osmdesátými.Hlavní inspirace je ze 30. let 20. století. Snažil jsem se vzdát hold tvorbě bratrů Fleischerových. To jsou ti, co natočili Popeye, Betty Boop, prvního Supermana a další filmy. A na začátku animované části futurologického kongresu můžete vidět prvky ze Žluté ponorky. Dál mě inspiroval Ralph Bakshi, autora Pána prstenů z osmdesátých let, Satoši Kon, japonský mistr, který natočil film drama o stárnoucí umělkyni Millenium Actress a film Paprika. Tihle.

Váš film se animoval a vyráběl v několika různých studiích. Co to filmu dalo nebo co to přineslo za problémy?Film vznikal ve skoro devíti zemích. Samozřejmě, že každá země má svou animační tradici a svůj styl práce. Strávili jsme bezmála jeden další rok začištováním rozdílů, abychom si byli jistí, že výsledek bude konzistentní. Že Robin Wrightová animovaná dejme tomu v Polsku bude stejná jako Robin Wrightová animovaná v Lucembursku, Německu nebo Izraeli. Bylo to hodně komplikované. Všude se kreslí jinak, linka je jiná. Museli jsme na hlídání celkového výsledku vybudovat speciální tým. Lešticí tým, dalo by se říct. Ten měl za úkol udělat z toho jednotný, homogenní film.

A vidíte nějaké mezery, který i po tomhle leštění a začišťování zbyly?Ne, myslím, že jsme měli štěstí. Protože ten film je opravdová cesta, cesta časem a prostorem do jiných světů. Futurologický kongres má víc časových rovin a imaginárních rovin. Chtělo to po nás víc než jeden styl. Nejdřív vidíme současnost někde v americké poušti v Abrahamě, a pak skočíme do utopické budoucnosti. Byli jsme flexibilnější než normální animovaný film.

A co se týče role technologií v našich životech, jste optimista, nebo pesimista?Samozřejmě, že jsem optimista. Myslím, že se nacházíme v přechodovém období. To přináší hodně zmatku, protože vždycky musíme být na něco napojení. Když něco při změnách ztrácíme, znejišťuje nás to. Když se podívám na své děti, zjišťuji, že z nich vyrůstají jiné osobnosti. V mojí generaci a možná ještě ve vaší jsme si zvolili jednu profesi a s tou jsme pak zůstali celý život. Jen výjimečně někdo opustil svoji linii. Dnes máme možnosti mnohostranné volby. Pole každé profese sousedí s tolika jinými obory, že je těžké se soustředit jen na to jediné. Na dnešních dětech je to jasně vidět. Jsou pořád v pohybu. Ale tenhle pohyb není někde venku jako před čtyřiceti lety, odehrává se na webu. Je virtuální.

Zdá se, že s Futurologickým kongresem sklízíte dost smíšení reakce a hodně recenzí je negativních. Někde jste řekl, že vám to ale vyhovuje víc, než jednoznačně pozitivní přijetí Valčíku s Bašírem. Můžete to vysvětlit?Ne, takhle jsem to neřekl. Zaprvé na Futurologický kongres máme velmi dobré recenze a na Valčík s Bašírem se názory taky různily. A zadruhé, myslel jsem to tak, že Futurologický kongres reprezentuje v mnoha smyslech mě samotného jako osobu. Je divoký, plný protikladů a myslím, že pro publikum je to neuvěřitelná zábava, skvělá cesta, na kterou se diváci můžou vydat. Opravdu. Jdete za očima Robin Wrightové a po dvou hodinách jste v úplně jiném světě.

Pro leckoho to může být překvapení. Valčík s Bašírem byl váš osobní příběh, příběh vašeho válečného traumatu, takže by se dalo čekat, že ve vás bude hlouběji a bude pro vás osobnější.Musíte v tom rozlišit dvě věci. Valčík s Bašírem je autobiografický příběh. Můj příběh. Ale když přemýšlím o tom, který film mě lépe reprezentuje jako osobnost, tak to nemusí být ten autobiografický element... Máte děti?

Valčík s Bašírem |foto: Aerofilms

Jo, jedno mám.Ok. A když máte například dvě děti, jedno z nich může být dost divoké. Ale vy sám někde uvnitř víte, že právě tohle dítě, ne to druhé, klidné, vás dobře reprezentuje. Víte, co tím chci říct?

Myslím, že jo.Valčík s Bašírem je skvělý film. A je to můj velmi intimní příběh. Samozřejmě ho mám moc rád. A nejde o to, jestli Futurologický kongres obsahuje víc, nebo míň ze mě. Myslím si, že jsem dost divoká povaha. A příběh toho filmu je taky takový.

Futurologický kongres jste začal připravovat už v době, kdy měl Valčík s Bašírem premiéru v Cannes. Znamená to, že teď už zase pracujete na dalším projektu?Ano. Rozjel jsem hned dva projekty. A jestli to chcete vědět, tak jeden z nich je animovaný a jeden hraný film. Dělat jen animovaný film by na mě bylo moc. Potřebuju spolupracovat se živými herci, protože mám tuhle spolupráci moc rád. Takže v následujících dvou letech snad zvládnu dva různé projekty. Doufám, že ano. Rozhovor byl veden po telefonu na lince Tel Aviv – Praha.