Režisér Andrej Končalovskij krotil v Itálii zlou ženu

Po pěti týdnech zkoušek se hrálo třikrát v nabitém sále divadla San Ferdinando – diváci jásali a po každém představení stáli dlouhou frontu na režisérův podpis. Po festivalu se soubor vydal hrát do dalších italských měst, probíhá jednání o zájezdu do Ruska.

Divadlo San Ferdinando zahájilo provoz v 18. století a od začátku to byla vyhledávaná neapolská scéna. Prošla několika přestavbami, za druhé světové války lehla popelem. V roce 1954 ji obnovil slavný neapolský rodák Eduardo de Filippo, hrálo zde jeho Divadlo Eduardo. De Filippo byl znalcem a vyznavačem komedie del arte a téhle tradice se teď ujal Andrej Končalovskij: nazkoušel představení v italštině s italskými herci, o kterých prohlásil, že je jim tradice tohoto žánru vlastní a proto je práce s nimi jedna báseň.

Končalovského pozval do Neapole ředitel festivalu režisér Luca de Fusco; v Římě a v Benátkách viděl Čechovovy hry Racka a Strýčka Váňu v jeho režii, zajel se do Moskvy podívat na Tři sestry a navrhl, aby ruský umělec pro neapolský festival nastudoval Shakespeara. Končalovskij si vybral Zkrocení zlé ženy. O svém přístupu k inscenaci říká: Je to Shakespearův svět v mé interpretaci. Může být hodně živá, může být současná a taky třeba ne. Ale v žádném případě nesmí být takzvaně aktuální. Komedie, to je vždycky riziko. Diváky totiž můžete přimět k smíchu lecčím: spuštěnými kalhotami, žerty typu „utřel si nos židlí“, ale také tím, že je jim ta podívaná něčím povědomá, a že oceňují herce za to, že mají rádi své postavy. Ostatně proto tam režisér je: aby spolu s herci vymyslel, zač budou mít rádi své postavy. Smích diváků komedie by neměl být zlý. Satira, to je jiná, stejně jako fraška nebo Brechtovy hry. Ale na Shakespearovi se lidi smějí témuž jako na filmech Federica Felliniho.

Děj Zkrocení zlé ženy Andrej Končalovskij přenesl do první poloviny 20. století; hrdinové jsou veselí a bezstarostní, ještě netuší, že přijde Mussolini a užívají si sladkého života; jsou italsky nezdrženliví v řeči i v gestech, ječí na sebe a vzápětí se objímají. Ženy mají slušivé šaty se sníženým pasem (Bianka bílé, Kateřina černé), pánové elegantní obleky a klobouky se širokými krempami. Pijí víno a k tomu hraje gramofon; italské publikum se raduje, že slyší hlas Vittoria de Sicy a zpívá spolu s ním. Končalovskij nechal už tradičně na jeviště postavit stolky s líčidly a tyče s kostýmy. Herci (i ti, kteří si zahrají až na konci) pomáhají před očima publika kolegům s převleky, nebo se prostě jen dívají.

Režisér vybíral ze stovky hereckých adeptů, a vybral si znamenitě, zdůrazňují recenzenti. Bianka je rozkošná a Kateřina (Máša Muzi) krásná až srdce usedá, vyniká mírně ochraptělým silně erotickým hlasem. Petruccio je jedinečná kreace Federica Vanniho. Tiskovou konferenci před neapolskou premiérou uzavírala otázka: Musel jste někdy někoho krotit? Andrej Končalovskij odpověděl: Vždycky jen sám sebe.