Kalíšek na kostky Maxe Jacoba

V květnových dnech, kdy si všichni připomínáme vítězné bitvy, je nanejvýš vhodné si připomenout i významné autory, kteří se vítězství nedožili, stali se obětí tragických událostí druhé světové války. Jedním z nich je i francouzský básník a prozaik Max Jacob, jehož kniha Kalíšek na kostky vyšla v nakladatelství Torst v českém překladu Michala Novotného.

Datum narození prý ovlivňuje osud člověka, osud knih určitě; Kalíšek na kostky vyšel posledního prosince minulého roku, takže po Novém roce už nebyl knižní novinkou na knihkupeckých pultech, ale nejspíš putoval rovnou do regálů. Prošel tak bez povšimnutí recenzentů a možná i čtenářů.

Kniha menšího formátu, v rozsahu dvě stě padesáti stran, je velice sympatická, vyvolává chuť vzít do ruky a přečíst; decentní, černobílá obálka i pěkná grafická úprava Jany Vohalíkové.

Max Jacob se narodil v Bretani v roce 1876 v rodině židovského krejčího, vystřídal nejrůznější profese, od učitele hudby po písaře až po obchodního příručího, avšak do Paříže už přišel s jasnými literárními ambicemi, spolupracuje s prestižním literárním časopisem Nouvelle Revue Française, známým jako N. R. F., přátelí se s Picassem, a jak píše překladatel ve svém doslovu, byl to právě Pablo Picasso, kdo mu řekl: Jsi básník! žij tedy jako básník! Nemusel ho příliš pobízet. Max Jacob píše, maluje a brzy se stává významnou postavou moderního umění, zejména kubismu a surrealismu. Pro svůj smyl pro humor a slovní hříčky si vysloužil přezdívku clown tragique.

V roce 1915 konvertuje, zabývá se mystikou a stává se horlivým katolíkem. Bohužel ani tato okolnost ho v době okupace neochránila; ve čtvrtek 24. února 1944, po ranní mši, byl zatčen francouzským gestapem v městečku Saint-Benoît, kam se za okupace uchýlil; gestapáci si pro něj přijeli z nedalekého Orleánsu; krátce pobyl v tamní věznici a poté byl poslán do koncentráku v Drancy u Paříže. Nutno říci, že v té době už byla deportována i jeho nejmilejší sestra Lea, která zahynula v Osvětimi v den příjezdu. Jeho nejbližší přátelé Jean Cocteau, Sacha Guitry a snad i Paul Claudel, alespoň to po válce tvrdil, kteří měli vlivné kontakty, intervenovali u okupační moci v jeho prospěch. Marně. Max Jacob pod číslem 15872 umírá na zápal plic už 5. března téhož roku. Tuto tragédii dnes připomíná pamětní deska na fasádě domu v Drancy, který tehdy sloužil jako vězení.

Kniha Kalíšek na kostky je soubor textů, básní v próze, volné verše, vše založeno na zneklidňujících obrazech, výstižných jazykových obratech, reflexích a realistických postřezích. Jen namátkou uvádím: Literární hrdinové se chtějí pomstít spisovateli, který jim dal život, a tak mu schovají pero. A na jiném místě čteme: Dítě, sítě, tůně, slůně skokan a hopsafrak. Překlad knihy je mluvený a srozumitelný, tak jak Max Jacob psal, jeho texty jsou určeny ke čtení i poslechu. Zdá se, že překladatel Michal Novotný si našel v Maxu Jacobovi svého autora. Prokazuje totiž neobyčejnou pozornost k obrazům i citlivost k jednotlivým slovům. V tomto směru patří nepochybně i uznání Vlastě Dufkové, která text redigovala. Kniha se v češtině čte, jako by to nebyl překlad, ale i jazykově skvělý originál.

Kalíšek na kostky poprvé vyšel v roce 1917 s autorovou předmluvou, ve které píše: Báseň je umně vytvořený předmět, a ne výloha klenotnictví. Rimbaud je klenotnický výklad, nikoliv klenot: báseň v próze je klenot. V roce 1923 následovalo pozměněné, definitivní vydání, reedice v roce 1945 byla doplněna o stručné historické shrnutí geneze knihy.

Jen na okraj ještě dodávám, že Maxe Jacoba si zahrál Jean-Claude Brialy ve své poslední televizní roli ve filmu Monsieur Max, který natočil režisér Gabriel Aghion podle scénáře spisovatele Dana Francka; film měl premiéru na televizním kanále ARTE v září roku 2007. Už od roku 1950 se každoročně udílí literární cena Maxe Jacoba za poezii, o kterou se může ucházet i zahraniční básník. A úplně na závěr poznamenávám, že 17. listopadu 1960 byl Maxu Jacobovi posmrtně udělen titul Básník, jenž položil život za Francii.