Soukromí jako veřejný happening

Při vstupu do výstavních prostor nelze přehlédnout amatérský film promítaný na velkoformátové plátno: něčí ruce drží dítě a potřepávají s ním směrem ke kameře. Dítě výská radostí, kamera se také nekoordinovaně pohybuje, obraz je místy rozmazaný. Následuje další klasická scéna rodinných dokumentárních filmů: koupání dítěte v malé koupelně. Nechybí nic ani pěna ani žlutá kachnička. Snímek určený pro nejužší rodinný kruh. Film, na který se podíváme párkrát za život. Dnes najdeme takových krátkých filmů v internetu nepřeberné množství. Ti, kteří je tam umístili, dali celému světu k dispozici své soukromí, to nejcennější, co vlastní. V podstatě se ovšem nic nezměnilo – snímek určený pro úzký okruh ostatní svět nezajímá. Výsledkem je ztráta soukromí na jedné a trapný pocit na druhé straně.

Vzpomínám si, jak mě před třiceti lety při pobytu v Amsterodamu fascinovala okna bytů bez záclon. Něco takového jsem dříve nikde neviděla. A dnes? Kolik lidí se bránilo proti filmování jejich domovů pro google street view? Mnoho jich nebylo. To vše se mi honí hlavou při prohlídce výstavy, která byla právě zahájena ve frankfurtské galerii Schirn. Co je dnes ještě soukromí a jak je pro nás soukromí důležité? A hlavně: kolik z naší soukromé sféry jsme ochotni zveřejnit?

Richard Billingham, Bez názvu, 1989–1996, ze série Ray's a Laugh, 1989–1996, 120 x 80 cm (Sammlung Fotomuseum Winterthur) |foto: © Richard Billingham, DACS London

Z výstavy je zřejmé: fotografie je vinna. Byla to právě ona, která učinila první krok na cestě ke ztrátě soukromí. Film už byl jen logickým pokračováním. Vidíme fotografie a filmy, které nám dnes nepřipadají šokující a intimní, ale v době jejich vzniku, tomu tak bylo. Například film s detailními záběry porodu, který natočil v 50. letech Američan Stan Brakhage. Tenkrát to byl šok a vyvolával extrémní reakce. Při promítáních na středním západě musel mít autor filmu ochranku. V 50. letech dominovala rodinná idyla – na veřejnosti se objevilo pouze to, co odpovídalo normovanému ideálu.

V 60. letech dostávala oficiální fasáda pomalu trhliny a umělci byli první, kteří se tohoto tématu chopili. Například fotografie Roberta Bilinghama – snímky jeho rodičů. Billinghamův otec byl alkoholik, matka poznamenaná životem s ním. Z fotografií čiší nesnesitelná nahota, přestože jsou aktéři oblečení – otec fotografa upírá prázdný pohled kamsi, matka sestavuje puzzle uprostřed špinavé místnosti zavalené nepotřebným. To je intimita, která bolí a je na míle vzdálená rodinné idyle.

Po prohlídce výstavy je zřejmé: Kdo své soukromí dostatečně nechrání, stane se objektem, který je k dispozici všem. Každý se musí rozhodnout sám, jak důležité je pro něj jeho soukromí a zda a jak ponese svou kůži na trh. Frankfurtská výstava názorně ukazuje, jak brutálně může ztráta soukromí působit – nejen na postiženého, ale i na okolní svět. Když se soukromí stane veřejným happeningem...

Privat. Kunsthalle Schirn. Výstava potrvá do 3. února 2013.