Čas, který neexistuje – v novém románu švýcarského autora Martina Sutera

Peter Taler (42) je osamělý a pozoruje každý večer dění v protějším domě. Před rokem byla na ulici před vchodem zavražděna – zdánlivě bez motivu – jeho manželka a policie nemá dodnes jedinou stopu. Taler chce vraha vypátrat a potrestat sám.

Během svého pozorování zjistí, že je sám pozorován. Navštíví souseda, aby věc vyjasnil a dozví se, že je spojuje stejný osud: i podstatně starší Albert Knupp (82) přišel před lety náhle o manželku a stejně jako Taler cítí, že její smrt částečně zavinil. Na rozdíl od Talera má Knupp řešení a podaří se mu Talera získat pro spolupráci na svém šíleném projektu. Knupp je příslušník (neexistující, Suterem vymyšlené) sekty, která popírá existenci času. Umanul si přesně zrekonstruovat jeden určitý den z minulosti. Den před dvaceti lety, kdy jeho žena žila. Vybral si 11. říjen 1991 z jednoho prostého důvodu – k tomuto dni má rozsáhlý fotografický materiál.

Jak se časem ukáže, není tento projekt pouze časově, ale i finančně náročný. Taler, jehož počáteční motivací byla pouze pomoc starému nešťastnému člověku, začíná pomalu věřit, že by i on mohl tímto způsobem oživit svou ženu. Pomáhá Knuppovi, souběžně pátrá dál neúspěšně po vrahovi a falšuje účty firmy, ve které pracuje, aby mohli projekt nadále financovat.

Suter plní svým známým, střízlivým stylem stovky stránek. Píše o stromech a keřích, které vyrostly a musely tudíž být vyměněny, o fasádách, plotech, oknech, chodnících i o autech, která u nich parkují – vše musí být uvedeno do původního stavu, vše – i interiér Knuppova domu musí vypadat na vlas stejně jako onoho 11. října.

A co je nejpodivnější: autorovi se daří udržet napětí do posledních stránek románu, na kterých dojde hned k několika překvapivým zvratům, ke kterým nezbytně dojít muselo. Je ovšem s podivem, že se k tomuto konci dobrovolně pročítáme – místy nevěrohodnými teoriemi, místy pochybujeme o narychlo načrtnutých vedlejších postavách, které jsou do děje jakoby narychlo připsané. O pár stránek dál jich bude potřeba. Sice trochu kroutíme hlavou, ale přesto čteme napínavě napsané stránky o přepečlivém srovnávání fotografií a hledání toho pravého stromu a keře do sousední zahrady a hlavně v té správné velikosti. Pár dní před koncem projektu se chvějeme strachem při pomyšlení, co by mohl způsobit kupříkladu nečekaný déšť, vichřice, o prasklých potrubích a jiných katastrofách raději ani nemluvě.

Volbu tohoto, řekněme exotického tématu, lze částečně vyvodit z nesčetných rozhovorů Sutera s novináři. Před lety zahynul jeho nevlastní syn. Byly mu tři roky a udusil se když mu zaskočilo při jídle. Je tedy docela dobře možné, že to byl jeden z autorových pokusů vyrovnat se s touto tragickou ztrátou.

Martin Suter: Die Zeit, die Zeit. Nakladatelství Diogenes Curych 2012. 297 stran.