Literární skandál ve Francii

Francouzi své autory vynášejí k nadpozemským výškám a Plejáda je považována za literární nebe, jednou z mála výjimek je Milan Kundera, kterému se dostalo cti vystoupit do těchto výšek ještě za svého života. Dílo vyvoleného literáta je vázáno v kůži, zdobené zlatem, v jednotném formátu 11 krát 17 cm, na jemném nažloutlém papíru, připomínající Bibli či Korán. Každé období má svoji barvu hřbetu a desek; autoři dvacátého století vycházejí v tabákové hnědi. Už vydání Célina v tomto provedení vyvolalo značný rozruch; známá socioložka a spisovatelka Gisčle Sapiro považuje Célina v Plejádě za vadu na její kráse. A týdeník Nouvel Observateur z 26. dubna se ptá, zda je opravdu nutné reeditovat autory, kteří se tak těžce zkompromitovali za druhé světové války, jako byl Céline, Chardonne, Morand, Rebatet a nyní Drieu La Rochelle – a ještě k tomu v Plejádě.

Pierre Drieu La Rochelle žil v letech 1893 až 1945. K jeho nejznámějším románům patří Žena u svého okna z roku 1930, příběh o řeckém revolucionáři a manželce diplomata, se proslavil i díky filmovému ztvárnění režiséra Pierra Graniera Deffera s Romy Schneiderovou a Philipem Noiretem v hlavních rolích. Dalším významným dílem tohoto autora je psychologický román Bludička, inspirovaný tragickým příběhem jeho přítele, který podlehl drogám a nakonec spáchal sebevraždu. V roce 1963 Bludičku úspěšně natočil slavný režisér Louis Malle a v hlavních rolích si zahráli Maurice Ronet a Jenne Moreau.

Za okupace však Drieu vstoupil do fašistické strany Parti Populaire Français Jacqua Doriota, tzv. P. P. F.; v letech 1940 až 1943 zastával místo šéfredaktora významné Nouvelle Revue Française, známé jako N. R. F. Nutno říci, že tehdy dlouho váhal a místo přijal až na naléhání Gastona Gallimarda, který chtěl za každou cenu udržet své knižní království a bez Drieua riskoval, že by se mohlo rozpadnout, možná navždy. Drieu La Rochelle měl totiž vlivné známosti, patřil k okruhu Hitlerova velvyslance v Paříži Otty Abetze, který proslul výrokem, že ve Francii je třeba porazit tři nepřátele: komunisty, večírky a N. R. F. Nutno však říci, že pod vedením Drieua nejštvavější příspěvky v N. R. F. nevycházely.

Bohužel Drieu La Rochelle je také autorem autobiografického románu Gille, kde antisemitskými výroky věru nešetří. Na jednom místě se Gille ptá sám sebe, jaký význam má pro jejich vztah, že Miriam je Židovka, a s údivem zjišťuje, že značný, protože – jak z dalšího kontextu plyne – ji proto nemůže milovat. Jinde zase hýří výrazy jako „židovská inteligence“, „neinteligentní“, „židovský výraz tváře“ atd. Je poněkud obtížné si tyto výroky představit na stránkách z jemného papíru a ve vzácné vazbě. Bohužel ze zkušenosti dobře víme, že i nejjemnější papír unese vše. Už vydání Drieuova deníku Journal 1939–1945, který před dvaceti lety vyšel rovněž u Gallimarda, vyvolalo vášnivou polemiku.

Profesor francouzštiny na Sorbonně Jean-François Louette, jenž připravuje vydání jeho děl, k tomu pro týdeník Le Point z 25. dubna uvádí: Drieuovi nelze navzdory všemu upřít jistý šarm a styl, který spočívá v jeho rozporuplnosti; mezi romantismem a cynismem, mezi posměchem a laskavostí. Zdá se, že Albert Camus měl pravdu, když kdysi řekl, že styl, podobně jako popelín, může zakrývat ekzém. V sobotním vydání týdeníku Marianne z 28. ledna obhajuje svůj záměr sám ředitel Plejády Hugues Pradier poněkud lakonicky: Nejsme tady od toho, abychom autory morálně soudili. Ve stejném, již zmíněném čísle Nouvel Observateur se o vysvětlení pokusil i významný současný myslitel a velký literární znalec Philippe Sollers, když uvedl: Jak se člověk stane fašistou? Ze slabosti, z touhy po moci, ze znechucení sebe sama i z jiných, posléze i z tvůrčí neschopnosti. Drieu nebyl posedlý politikou, jeho už od dětství fascinovala především vlastní smrt. A já jen dodávám, že se o ni poprvé pokusil už v šesti letech. Spisovatelka Dominique Desanti ve své knize Drieu La Rochelle: od dandyho k nacistovi se domnívá, že původ jeho antisemitismu spočíval ve vlastní slabosti, kterou nazval Žid.

Pierre Drieu La Rochelle, původem z buržoazní rodiny, inteligentní, pohledný muž, se slibnou uměleckou kariérou, obletovaný ženami, se zapletl s fašismem tak, že nakonec neunesl tíhu svědomí a 15. března 1945 spáchal sebevraždu; vyhnul se tak lynčování, soudu, vězení i trestu a zároveň svůj život uzavřel do jakéhosi tragického celku. Jeho poslední, nedokončený a také nejpozoruhodnější román nese název Vzpomínky Dirka Raspeho, inspirován osudem malíře Vincenta van Gogha, kde na jednom místě píše: Nikdy neovládnu svou duši. Po několika pokusech jsem opustil své štětce…, napsal o van Goghovi a vlastně o sobě.

François Louette ve zmíněném časopisu Le Pointu dodává: Drieu se dlouho ukrýval ve svém mýtu a já si přeji, aby vydání jeho díla odhalilo, o čem vlastně mluvíme. Přeji si, aby čtenář, jak říkal Baudelaire, byl „odpolitizován“. Chci, aby polemika na toto téma byla zasvěcená. Dílo Drieua La Rochelle musíme brát v celé jeho šíři, s jeho omyly i politickými chybami.

Jak dokáže Plejáda propojit ten dvojí úhel pohledu, těžko odhadnout. Jisté je, že k „případu Céline“ přibyl i „případ Drieu“, ani ten Plejádě na kráse nepřidá.