Na scéně Andrew Schneider manifestuje, jak vnímá procesy odehrávající se v jeho mozku
Umění amerického performera a multimediálního umělce Andrewa Schneidera v sobě spojuje moderní digitální technologie a živý herecký projev. Důkazem je inscenace Youarenowhere, se kterou umělec vystoupí 7. října v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu v Divadle Archa.
Sám Andrew Schneider označuje svoji inscenaci za existenciální multimediální meditaci. Kromě živých performancí také vytváří digitální instalace, z nichž některé se objevily i v pařížském Centre George Pompidou.
„Přirozeně se můj zájem o digitální media projevil už v dětství,“ vzpomíná Andrew Schneider na své umělecké začátky. „Rád jsem bral mým rodičům videokameru, na kterou jsme potom s přáteli natáčeli videa. Se střihem jsme si pak různě pohrávali. Od videa jsem se posunul k fotografii a na střední i vysoké škole jsem přičichl k herectví. Tomu jsem se posléze profesionálně věnoval v newyorských muzikálech. Nakonec jsem se ale rozhodl, že budu vyprávět vlastní příběhy a ke spolupráci jsem si na jeviště přibral nejrůznější digitální pomůcky. O technologiích jsem se více naučil na New York University v rámci oboru interaktivní telekomunikace. Připadá mi, že právě pomocí multimédií dokážu to, co mám na mysli, vyjádřit lépe.“
Vy nejenže s moderními technologiemi pracujete, ale vy si je také vytváříte. Je pro vás snadné jim porozumět?Lidé si obvykle myslí, že mé jevištní digitální instalace jsou velmi komplikované. To není úplně pravda. Já jen pro své inscenace využívám to, co již existuje. Jen odlišným způsobem, než jsou lidé zvyklí. A to mě baví. Vypůjčuju si postupy z výtvarného nebo z filmového umění. To mi umožňuje vytvářet obrazy, které jsem třeba já osobně ještě nikde neviděl. Takovým způsobem pochopitelně nelze vyprávět komplexní příběh. Proto své vyprávění člením na menší celky.
Jakým způsobem se dostává do vašich inscenací vyprávění? Jakým způsobem jste přistupoval například k vytvoření inscenace Youarenowhere?Zrovna v případě této inscenace stála na začátku mnou vytvořená světelná instalace v podobě světelného rámečku. Ten jsem začal vnímat jako okno, kterým bude nahlíženo na hlavního aktéra, tedy mě. Pak jsem si začal představovat další světelné efekty, které měly vyplňovat prostor za mnou i kolem mě. Taková světelná instalace je pochopitelně velmi komplikovaná, protože je ovládaná mikročipy, které jsem si také vytvářil sám. Po tomto světelném a výtvarném provedení jsem začal přemýšlet o tom, k jakému sdělení mě to inspiruje. Zamyslel jsem se nad otázkami, které rezonují v mé hlavě, které se přímo dotýkají mého života.
Některé z nich se týkaly času. Začal jsem studovat literaturu faktu, která byla o cestování v čase a o paralelních vesmírech. Pokusil jsem se také ponořit do fyziky, abych jinak pohlédl na realitu, ve které žiju. S realitou se podle mě pojí především emoce, mimo jiné i láska. A o tyto své myšlenky jsem se chtěl podělit s diváky.
Zvlášť výrazné je v inscenaci Youarenowhere téma času. Jak o něm vyprávíte nebo jakými prostředky ho zobrazujete?Na divadle mě baví, že stačí zaplatit si lístek, posadit se a najednou máte možnost plně se soustředit jen na jednu věc. A to je moment, ve kterém přicházím na scénu já. Ve chvíli, kdy se všichni plně soustředí, uloupím tuto jejich pozornost a začnu ji manipulovat. Na čas strávený v divadle můžeme nahlížet skrze jeho reálné plynutí - všechno má nějaký začátek, průběh a konec. Takto ale na čas pohlížet nechci. Libí se mi představa, že čas má tři dimenze, že ho můžete uzavřít do krabice, ze které pak uděláte placku a tu si pověsíte na zeď, abyste se na ten zploštělý čas mohli jen tak dívat. Nebaví mě komplexní obrazy, ale rád si je rozdělím na menší fragmenty a ty pak divákům předkládám.
Jaká další témata zpracováváte ve vašich multimediálních performancích?V mých projektech často polemizuji o lidské paměti a rozumu. Ve svých projektech v podstatě proplouvám krajinou mozkových neuronů. Na scéně manifestuji, jak vnímám procesy, které se odehrávají v mém mozku. Někdo by řekl, že si tyto své pocity a vjemy mám nechat pro sebe, ale já cítím, že to může mít očistné účinky i na diváky.
Nejposlouchanější
-
Karel Čapek: Krakatit. Román o výbušninách a snění. Poslechněte si oceněnou audioknihu roku
-
Náramný pohřeb a O zkroceném poručíkovi. Povídky dánského spisovatele a námořníka Jørna Riela
-
Josef H. A. Gallaš: Mé žalosti a mé bolesti. „Truchlivá autobiografie“ nešťastného autorova života
-
Dora Kaprálová: Mariborská hypnóza. Poslechněte si četbu z Knihy roku Magnesia Litera