Mannův Kouzelný vrch se brněnské Redutě zdolat nepovedlo

Režisérka a autorka scénáře na komorním jevišti vypráví příběh čerstvě promovaného, naivního inženýra, jenž přijíždí do sanatoria navštívit bratrance. Proniká do společenství lidí často i vrstevníků stižených tuberkulózou, kterou sám také brzy onemocní. V sanatoriu tráví dlouhá léta, během nichž poznává nejen nemoc a smrt, ale i lásku. Zároveň je svědkem, ba aktérem filozofických rozhovorů. Ke scénáři Barbary Herz říká Luboš Mareček: „Vycházela z letos vydaného překladu Vratislava Jiljí Slezáka a kniha vyšla pod názvem Čarovná hora. Nicméně je logické, že divadlo využívá zavedený název Kouzelný vrch, který divákům napoví přece jen mnohem více. Problémem samozřejmě je, jak sedmisetstránkový román, který je navíc jakoby nedramatický, plný filosofických disputací, převést do koncentrovaného tvaru. To se bohužel nepodařilo. Scénář je, lidově řečeno, ukecaný, nedrží pospolu a ve způsobu narace i režijním provedení působí zdlouhavě.“

Thomas Mann: Kouzelný vrch |foto: Divadlo Reduta

Jak se to promítlo do vlastní inscenace Barbary Herz?Inscenace je jakousi změtí divných obrazů, které k sobě často nepřiléhají. Je navíc zaplevelená jistými vnějškovými a jakoby experimentálními vnějškovostmi. Mám na mysli třeba rozehrávání děje na schodiště sálu, protikladné postavy Settembrina a Naphty sedí v první řadě spolu s diváky, z ochozu ve finále hraje sólista na dechové nástroje. První devadesátiminutová půle navíc dojem rozvláčnosti, dramaturgické neujasněnosti jenom posiluje. Až vás po čase předestírané problémy lásky a smrti v jistém sanatoriu přestanou zajímat.

Thomas Mann: Kouzelný vrch |foto: Divadlo Reduta

A jaký je podle vás tedy režisérčin výklad slavného díla? Myslím, že především nečitelný. Mnohé napovídá fakt, že Barbara Herz pojala sanatorium Berghof jako groteskně-hororový svět. Jako byste se ocitli ne mezi smrtelně nemocnými tuberkulózou, ale spíše na uzavřeném oddělení psychiatrie. Tento panoptikální rozměr v režijní optice však předlohu nijak významně nemodeluje, neformuluje nějaké ústřední téma natož tak inscenátory proklamované aktuální přesahy v naznačovaných myšlenkách a otázkách. Už po premiéře trefně zaznělo, že mladí umělci kouzelný vrch nepřekonali a že šlo spíše o výstup do základního tábora.

Thomas Mann: Kouzelný vrch |foto: Divadlo Reduta

A nepomohlo režii třeba výtvarné či kostýmní řešení inscenace?Bohužel nikoliv, v obou případech jde spíše o průměrnou záležitost. Scéna Lucie Labajové využívá v uzavřeném pokoji sanatoria zejména bílých matrací, které jsou zpočátku prostřeny jako jídelní stůl a divná tabule. V inscenaci se bůhví proč neustále pojídají hrozny, ale to jen tak na okraj. Pocit stísněnosti mají zesílit pidi židličky, na kterých aktéři sedí a které jsou ponejvíce nefunkčním ornamentem. Kostýmy Kateřiny Marai nedopadly lépe. Využití nezvyklých materiálů i střihů je asi nejkurióznější u zvlněných bílých pláštíků zdravotnického personálu nadnášejících se jako krovky hmyzu. Vrchní sestra vypadá jako bláznivá beruška a smrtka s upnutou kuklou na hlavě.

Thomas Mann: Kouzelný vrch |foto: Divadlo Reduta

Nezachránili inscenaci třeba herci?Bude to vypadat, že jsem si na brněnskou inscenaci Kouzelný vrch zasednul. Ale není to pravda. Titul je však také ukázkou rozbředlého a průměrného herectví, které onen zamýšlený groteskní horor předvádí často jen v jakémsi pitvoření se. Z některých aktérů je jakoby cítit, že tomuto režijnímu konceptu ani příliš nevěří. Hlavní roli Hanse Castorpa dostal student posledního ročníku činoherního herectví na brněnské akademii Ondřej Kraus. Jeho finální slovní souboje a světonázorové diskuse o zániku staré společnosti se dvěmi protivníky jsou spíše takovým hezkým deklamováním než čímkoliv jiným. Jeho postava zůstává divně zploštělá, nezachycuje onen vnitřní přerod hrdiny. Brněnská inscenace Kouzelný vrch se zkrátka v mnoha popsaných ohledech nepovedla.