České sochařství 60. - 80. let 20. století v Pekingu
V Národní galerii Číny v Pekingu je od 10.května pod názvem "Nová citlivost" otevřená výstava českého sochařství 60 - 80. let dvacátého století, kterou připravila ve spolupráci s Národní galerií Číny Sbírka moderního a současného umění Národní galerie v Praze. Výstava představí čínskému publiku práce 26 českých sochařů a sklářských výtvarníků. Karel Oujezdský si k mikrofonu pozval generálního ředitele Národní galerie profesora Milana Knížáka.
Výstava se zaměřuje na uplatnění skla v sochařství a chce ukázat hodnoty českého umění spojené s hmotou, světlem a prostorem. Kurátory výstavy jsou Tomáš Vlček a Lenka Pastyříková. Výstava představuje 70 exponátů (skleněné plastiky, plastiky, instalace, kresby a fotografické záznamy akcí) z let 1958 až 1989 autorů Karla Malicha, Stanislava Kolíbala, Zbyňka Sekala, René Koubíčka, Stanislava Libenského, Hugo Demartiniho a dalších. Tyto vůdčí osobnosti generace sochařů šedesátých let prošli sklářským studiem Václava Kaplického v Praze. Přehodnotili tradiční předpoklady českého umění a sochařství, což se projevilo zvláště ve podpoře tvaru a průhlednosti hmoty a v zájmu o zavedení světla do skulpturálního výrazu. Výstava bude slavnostně zahájena 10. května za přítomnosti autora koncepce výstavy a ředitele Národní galerie Milana Knížáka a jeho ekonomického náměstka M. Tajče. Ve stejný den ráno k ní bude uspořádána tisková konference.
Z úvodního slova generálního ředitele Národní galerie v Praze Milana Knížáka: Sochařství hrálo v českém umění významnou roli již od středověku. Evropská sochařská tvorba minulosti potřebovala pro svou existenci prosperující společnost. Sochy byly vytvářeny především z klasických materiálů (dřevo, kámen) a mohly vznikat jen v ekonomicky silném prostředí, které si náročnou uměleckou nadstavbu mohlo dovolit. Ve 20. století však mohly plastiky vyrůstat i mimo ekonomicky silné struktury už jen proto, že jejich rozměr se zmenšil, nebyly už přímo závislé na řemeslu a nesloužily pouze k doplnění architektury či k sakrálním účelům, ale stávaly se i součástí drobných interiérů. České sochařství z doby mezi dvěma válkami patří k tomu nejpřesvědčivějšímu. Tato tradice byla vládními zásahy po druhé světové válce násilně přerušena a teprve v šedesátých letech začala znovu vznikat svébytná sochařská díla. Řada umělců navázala na tradici sklářské výroby a brzo začala používat sklo nejen jako materiál pro tradiční užitkové předměty, ale i pro volná sochařská díla. Na naší výstavě ve zkratce představujeme různé typy českého sochařství šedesátých až osmdesátých let 20. století, abychom tak zdůraznili názorovou i formální bohatost trojrozměrných poselství tehdejšího českého umění. Milan Knížák, generální ředitel Národní galerie v Praze
Vystavující umělci: Jaroslava Brychtová (1924) Václav Cigler (1929) Hugo Demartini (1931) Vera Janoušková (1922) Pavel Hlava (1924 - 2003) Marian Karel (1944) Jirí Kolár (1914 - 2002) Stanislav Kolíbal (1926) Radoslav Kratina (1928 - 1999) Stanislav Libenský (1921 - 2002) Karel Malieh (1924) Zdenek Paler (1927 - 1996) Karel Pauzer (1936) René Roubícek (1922) Zbynek Sekal (1923 -1998) Zdenek Šimek (1927 - 1970)
/Zdroj:materiály Ministerstva zahraničních věcí ČR/
Nejposlouchanější
-
Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo. Napínavý příběh tajemných spiknutí, nebo úvaha o realitě a fikci?
-
Ladislav Grosman: Obchod na korze. Plesl a Procházková v příběhu o dobrých úmyslech ve službách zla
-
To jeli dva ve vlaku. Poslechněte si krátkou komedii Zdeňka Svěráka, který slaví 90 let
-
Zdeněk Svěrák: Posel hydrometeorologického ústavu. Komedie o jednom mystifikátorovi v důchodu